Řekni něco, a já si mezitím podřežu žíly. Otevři černou skříňku a zkus nějak odhadnout, jestli je vůbec možný tohle nějakým způsobem přežít.
Vyprávěj mi pohádku zatímco nevíš nic a já se uprostřed nesnesitelné bezmoci alespoň na okamžik tetelím z téměř nepatrného záchvěvu dětinské radosti, že má tahle zasraná situace něco společnýho i se mnou. Že se můžu účastnit dění a že to nejsi jen ty, kdo rozhoduje o tom všem, co jsem já a co jsme my. Vlastně co jsme byli my.
Řekni mi, že nejsem němá a ty nejsi hluchý. Protože mluvím a mluvím, ale nemám pocit, že bys mě slyšel. Jen ozvěna vlastních nářků mě ujišťuje, že se to všechno děje a nesním, ačkoliv zřejmě nelze vyjádřit slovy jak moc bych si přála, aby to bylo vše jen v mé hlavě.
Zašeptej něco smysluplného nebo jen zažvatlej svým hlubokým, suchým hlasem pouhou snůšku slov, co mě uspí potom, co si nakreslím na zápěstí jedním tahem blesk.
Rozpoutám bouři.
Udělám to bezmyšlenkovitě.
Udělám to jako nic.
Střepem z vázy, kterou jsi rozbil minulý týden, to aby toho dramatu nebylo málo. Sebevražda přes web kameru je, tuším, poslední kapkou, která dokonale ilustruje naprostou zkaženost a absurditu tohoto světa. Fakt, že mi radíš, abych to udělala opatrně, aby se mi do rány nedostala infekce, to moc nevylepšuje.
Ale vlastně ani nevím, proč se ještě staráš.
Při sebemenším pohybu pociťuji úzkostnou slabost a postupně mě sžírá neodehnatelný pocit, že je nemožné se sehnout a posbírat kapky deště, aniž bych se zlomila a má páteř se prodrala skrz kůži ven. Skvělý je na tom fakt, že nemám pocit, že by mi to nějak extra vadilo.
Cítím se jako tlející listí před příchodem zimy, s každým okamžikem šednu víc a víc. Vtip je v tom, že je to všechno jen marná snaha nějak přežít den, nic víc.
Pokládání otázek podle modelu provinilého milence může to peklo jen sotva nějak zmírnit. Vlastně tu není nic, co bys mohl udělat, abys mě postavil zpátky na nohy a abych se vyškrábala z týhle ledový řeky, do který jsem ponořená od hlavy až po paty. V tom šoku jsem zapomněla plavat, tak tu pluji bez cíle. Vyčkávám. Nakonec je to vlastně docela vtipné, protože pravděpodobnost, že dříve či později narazím hlavou na kámen, který ten tok myšlenek přeruší navždy, je padesát na padesát.
Nějak se nemám čeho chytit, když zkouším najít něco, co by zastavilo potopu v mém pokoji při vzpomínce, jak jsem se k tobě přimkla a tys mě stiskl, jako bych byla z vaty. Jak jsi položil své paže kolem mě, dýchal mi do vlasů a najednou mi přišel celý život tisíckrát jednodušší a snazší.
Něco, co by mi dávalo smysl.
Co by mi připadalo důležitější.
Co by mi dovolilo nemyslet na tebe alespoň pouhou minutu.
Tak nějak tě někam odsunout. Protože jakmile se trochu seberu a mám pocit, že s tím nějak vyjdu, uvědomění si toho, kde jsem, mě posune zpátky na začátek.
A znovu znovu a znovu a znovu.
Je mi zima a mrznu v pokoji vytopeném na pětadvacet. Pod peřinou počítám výdechy a měním se v kousky ledu. Zatímco nespím, nejím a nepiju, přeju si i nedýchat. Někdy.
Autobus se rozjíždí a já jsem zabalená jako dítě ve své obrovské, karmínové šále. Choulím se na sedačce a nemám chuť bavit se s Pákistáncem, co sedí vedle mě a snaží se imrvére namáčknout co nejvíc na mě. Dotýká se mě koleny. Nechci. Odvracím se a schovávám obličej pod pletenou střechu, zakrývám si ústa a dlaně jsou jako deštník, pláču a pláču, je tma a nikdo mě nevidí a s tváří přitisknutou k okýnku můžu brečet jak chci, jak moc potřebuju a jak moc chci jeho a nemůžu ho mít a jak moc chci vytěsnit tu prázdnotu, co tu po něm zbyla.
Protože mi zašil všechny rány, ale co je to platný, když si to nakonec vzal všechno zase zpátky?
Nakonec vlastně vůbec nezáleží na tom, jak moc jste přesvědčeni o tom, že jste schopni něco obětovat. Tak nějak zmenšit vlastní dobro, abyste tak zvětšili dobro někoho jiného. Připadáte si jako svatý a jako udatný rytíř, dobroděj a Panna Maria. Ale jakkoliv vznešený a ušlechtilý je zprvu váš záměr, když dojde na lámání chleba, ta jistota se scvrkne jako nakouslý jablko. Utíká skrze prsty jako písek v poušti. Když máte konečně ukázat, že jste připraveni zdvihnout paže a pokořeně odejít, uděláte cokoliv, abyste mohli zůstat byť jen o vteřinu déle. Žebráte o další nádech minulosti. Kdy to bylo všechno ještě tak, jak mělo.
Nakonec jste si schopni na protest klidně uvázat smyčku kolem krku bez ohledu na to, jak moc ho bolí se na to dívat. Jak frustrující musí být sledovat a nemoci dělat vůbec nic. Je to otázka sadismu nebo je to jen neschopnost přijmout bolest, aniž byste měli pocit, že nejste sami, kdo je na tom tak zoufale špatně?
Měla jsem pocit, že bych udělala všechno, aby byl šťastný, ale jak mám rozdávat radost, když si připadám, jako by mi zbyla jen půlka toho, čím jsem kdy byla? Tvářit se šťastně a vypadat, že jste plni naděje je sakra těžké, máte-li všechny kosti v těle zlámané.
Nutíte ho přijmout vaši návštěvu, protože on to prostě sakra chce, on po ní přímo prahne, ale nezajímá vás jeho zoufalý pláč a prosby, abyste to, proboha, nedělali.
Obejmete ho a zaryjete své nehty až pod jeho kůži, i když mu tím způsobíte několik probdělých nocí a všechno to uděláte ještě tisíckrát horší, jako by to už takhle nebylo k zbláznění příšerný.
Víte, že ho to zabíjí a stejně tak víte s naprostou jistotou i to, že jste ve svém prachbídném životě nikdy netoužili po ničem víc. Citově ho znásilňujete. Dostáváte se hlouběji a hlouběji a nezajímá vás, že to bolí. Strašně to bolí. Chcete uspokojit a upokojit sami sebe. Protože v první řadě tu jde hlavně o vás a to ostatní už je vedlejší.
A my se ještě opovážlivě troufáme nazývat tohle láskou?
Zbláznili se všichni, nebo jen já jsem šílená?
