Do tiché tmy a klidného svitu pouličních lamp. Do teplých oblak a chladných lesů. Do červánků, oranžových pěn, které tvoří světlo z hedvábné mlhy. Padají pryč. V zapomnění.
A ty listy, lehké, jako pírka, zbarvené všemi barvami světa, poletují si lehce vzduchem. Nadčasově. Sem a tam, bez spěchu, bez myšlenky. Bez svědomí.
Proklouzávají tiše a neslyšně. Jen tiché šustění dostihne někdy náš sluch. Šum jako tisíce slov. Neposloucháme. Nerozumíme.
Někdy se ty listy vrací. V chladu noční zimy, kdy se ve světelných oblacích objeví trhlina, kudy světlo neprochází. Existují potom místa, kudy člověk jen stěží projde živ. S následky. Na duši.
Někdy mám zvláštní pocit, že existuje mýtus jménem Spravedlnost. V takových chvílích obvykle věřím, že každému se jednou dostane toho, jak se během svého života choval k druhým. Potom zůstávám klidná.
Tma. Jen tichý svit hvězd a šum nekonečných výšin. Sedím na mokrém dřevě. Oči mám upřené do dále, s pohledem tak otupělým, že si stěží uvědomuji, kde právě jsem a co dělám. Že žiji. Umdlévající oči se pomalu zahalují do bílé mlhy. Tak blízké. Teplé. Dýchám.
Svět šeptá dál. Pohádku.
Zaostření a rozostření zraku. Únava projevující se neschopností usnout. Jako by bylo tělo pro spánek příliš vyčerpané. Zničené. Použité a nepoužitelné. Unavené k smrti.
Auta sviští. Projíždějí silnicí a vždycky na chvíli ozáří okolí. Dávají vědět, že tu jsou. S velkou slávou, s oslňující září mi projíždějí v očích. Skleněných.
Kam?
