Bylo to jako bych se dusila. Měla jsem dokonce pocit, že na svém krku jasně cítím křečovitě stisknuté prsty zarývající se mi pod kůži, ale nemohla jsem se nijak bránit, protože ve skutečnosti tam tak úplně nebyly. Byly jen v mé hlavě, a odtud jsem je nemohla vyhnat. Nijak.
Ležím stočená v klubíčku jako kočka. Zpocené ruce mám zaťaté v pěst, protože cítím, že když povolím, rozpadnu se v prach. Musím vydržet. Vím to, a stejně tak vím i co mám dělat a říkat. Jenže kde vezmu tu jistotu, že když to vyslovím, nakonec se opravdu nerozpadnu?
Tak, jako tisíckrát předtím.
Mohla bych počkat, nechat to být. Nemyslet na to, zajímat se o něco jiného, nevšímat si toho. Jenže jak, když je každé pohlazení jako dotyk hadí kůže?
Jak ráda bych to přešla a zapomněla na všechno. Jak ráda bych utekla, jak strašně moc ráda!
Jenže mám pocit, že stokrát už to stačilo...
„Řekni to, no řekni!“ pobádá mě vnitřní hlas a žene mě do úzkých, protože nejsem tak silná, abych ho poslechla. Místo toho jsem slaboch a sama sebe se zklamaně ptám, jestli to vůbec někdy dokážu.
„Nemůžu!“ křičím nakonec uvnitř, protože cítím, že nedokážu. Pořád znovu a znovu, zase od začátku celá ta komedie.
Avšak hned na to se ozývá rozum, který jsem se snažila umlčet po celé ty roky. Nakonec si cestu stejně našel.
MUSÍŠ!
A já ho jedinkrát jedinou, poprvé, poslechnu.
…
Zmatený a nasupený pohled se mi vrývá pod kůži, mám strach, krčím se v koutě a ani nedutám.
"Cože?!"
„Promiň, ale já nemůžu dýchat...“
Ticho. Nekonečné, nesnesitelné ticho, které je najednou všude, rozlévá se po pokoji a plní prostor. Krizový stav nekončí. Pokud se tedy neudusím, hrozí utonutí. A nebo mi praskne hlava, protože to ticho je opravdu horší než ryk šelem.
Nakonec zjišťuji, že nic netrvá věčně. Potom i tahle hrůza opadne, otevřu dveře a nechám ji vytéct pryč. Prochází kolem mne jako tmavá ozvěna a nakonec se rozplyne v blaženou úlevu.
"Vždyť já to vlastně nakonec všechno chápu."
A pak najednou dýchám. Dýchám tak, jako ten, jemuž byl dlouho upírán vzduch, který by naplnil jeho plíce. Dýchám nenasytně a hltavě, vydechuji zhluboka, a na tváři mi svítí úsměv, protože ten řetěz, jímž jsem byla spoutaná, už zrezivěl. Už vím, že jsem volná.
A když se potom ráno vzbudím, cítím, že jsem to konečně dokázala. Bez hroucení jako minule, bez slz jako předminule, bez ztracené hrdosti a bezmezného odpouštění jako tolikrát předtím. Teď jsem volná. Tak volná, že mi div samou radostí nevytrysknou slzy. Jako pták, roztáhnout křídla, letět a uletět pryč.
Poznám, že mé obavy byly zbytečné. Znovu jsem vzlétla, protože má křídla mi byla navrácena.
Jako bych mohla dělat cokoliv. Kdykoliv. Jen si vzpomenout. Znovu jsem našla sílu. Zvedla jsem pastelky a vybarvila své srdce.
Protože je to, jako bych se právě vzbudila.
Protože zase vidím všechny krásy světa.
