Otevírám okno a ovane mě noční chlad. Dech noci s popraškem odvátých snů, s rozpuštěnými sněhovými vločkami. Se zavřenýma očima a horkou dlaní, stékají přirozeně, bez studu a zajíkání, jako kapky deště, bez otálení. Slzy. Než dopadnou na trávu ošlehanou větrem, uschnou.
Vítr skučí. Propnu špičky a otočím se zády k oknu. Zády k tomu, co je venku, zády k zimě, zády k ledové vánici. Tak nějak se od toho všeho distancuji. A tak se otáčím. Odvracím se od otevřených balkonových dveří. Smuteční promenáda a zpomalené záběry. Dramatizuju to. Ráda dramatizuju. Všechno.
Za pět dní touhle dobou jsem měla být jinde. Jinde, o takových devět set kilometrů dál, úplně a docela jinde než jsem teď. Mohla bych se točit na špičkách a věděla bych, že to někoho zajímá. A tak bych se točila a protáčela a hrála divadlo, které by konečně mělo i diváka, opravdového, ne jen naději či rozmazanou touhu, že snad někdo existuje. Existoval by doopravdy. Můj skrývaný a potlačovaný exhibicionismus by byl ukojen.
Dýchala bych mořský vzduch, noční vánek by mi hladil tvář a do očí by mě šlehala sublimovaná sůl. Hvězdy by byly blíž a měsíc by byl zlatý. Tančila bych na nebi ve svých rudých šatech s krajkou a v lodičkách s těmi obrovskými podpatky. V těch, ve kterých jsem o dvanáct centimetrů vyšší. Které mi darují alespoň těch sto sedmdesát pět.
A mléčná dráha by vedla kolem tisíce oceánů. Husí kůže by mě pokryla od shora dolů a mráz by mě pomaloval bílými kvítky. V uších by mi zpívalo Severní moře a on by mi šeptal horkým dechem, že to tak může zůstat napořád. Šeptal by mi to celé dny i noci a šeptal by mi to i toho rána, kdy by mě strčil do vlaku a poslal zpátky. Zase o několik set kilometrů blíž. Obalenou do sladkých slov, tak křehkých jako porcelán. Při sebemenším pohybu by se všechno zřítilo a rozbilo na kusy.
Vlak by se řítil šílenou rychlostí, někdy teď, za osm dní a několik hodin. Těch devět set kilometrů by pomalu ubývalo. Narazila bych na tvrdou nekompromisnost a vrátila bych se s rozbitým nosem. Domů. Ale pro slzy bych neviděla a neslyšela.
Plakala bych několik dní a nocí. Možná stejně anebo víc než tehdy, kdy jsme se viděli poprvé, a já tak nějak podvědomě tušila, že i naposled. I když jsem si to nechtěla přiznat, protože to už je prostě rysem sebezáchovy. Anebo rysem mým. Tvrdohlavě jsem si ho přála za každou cenu, a když mi byl skoro na dosah, zjistila jsem, že toho nejsem schopna.
Všechno se to nějak smrsklo a já zjistila, že asi nedokážu čekat půl roku na nejistou budoucnost a vídání se jednou za měsíc. Při troše štěstí. Šaty hážu z okna, podpatky se zapichují do provlhlé země. Přes slzy nevidím, ale vím, že je to dobré. Ještě nejsou hořké od slibů. Planých a falešných jako jinovatka, která se snaží napodobit první vločky. A vím, že by přišly, vím a vím.
A tak budu za pět dní touhle dobou doma. Budu sama, budu se točit na špičkách. Nepojedu devět set kilometrů, protože jsem si uvědomila, že dokážu žít i bez toho. Ale po těch devíti stovkách už bych to možná nedokázala.
Někdy musíme zavřít sami před sebou obě dvě oči, abychom byli alespoň natolik počestní, aby se s tím dalo žít. Vím, že i on měl jistě nějaký důvod. Jen ho ještě nevidím. Je brzy.
Vím, že najdeš jinou s rudou rtěnkou a šaty. Promiň. Můj domov je tady.
