Tak nějak matně si vybavuju, že jsme tam seděli potmě, v parku na zemi, já si roztrhla další punčochy a patrně se již vzdala naděje, že to někdy bude jinak.
Seděla jsem napůl na tobě a napůl v mokrým listí, který se mi lepilo na ty punčochy. Měla jsem stehna mokrý a studený.
Byl večer a odpolední horko utíkalo pryč, vzdalovalo se to všechno víc a víc. Opodál hrál nějakej týpek na kytaru a tys říkal, že hraje fakt dobře a já jsem neříkala nic, protože kdybych se měla vyjádřit, řekla bych, že je to jeden z mých nejhorších hudebních zážitků.
Vlastně mě to ani tak nezajímalo. Inhalovala jsem vůni tý noci.
A tys mě chytil a vytáhl z toho listí, tak nějak sis mě k sobě natočil a zašeptal jsi mi tu básničku, jen pár slov, ale já byla šťastná, jo, pamatuju si to, byla jsem fakt šťastná a nejšťastnější, protože to bylo to nejhezčí, co jsem kdy slyšela, ačkoliv to byla báseň napsaná jen tak nějak „někomu“ a „někdy“, ale já byla na vrcholu blaha, protože ses usmál a řekl jsi jí mně, a tak nějak si představuju štěstí, ten moment, kdy je napůl teplo, napůl zima, voní léto a my ležíme na sobě, v trávě, která šimrá, a ačkoliv je to nepohodlný ve všech variantách, alespoň vím, že žiju a že někdo žije vedle mě. Se mnou, tak nějak trošku snad i pro mě.
Taky jsme se koupali ve vašem bazénu, usínala jsem ve tvých peřinách na palandě a ve tři hodiny ráno se sprchovala v ledový vodě, protože bylo takový horko, že jsem nemohla spát. Řídila jsem pozdě v noci, protože jsem byla jediná střízlivá a asi jsem trochu kazila zábavu. Dělala jsem si složitý účesy a kouřila s tebou cigarety. Pila víno. Večeřela každej den bagety, hermelín a jablečnej džus. Probírali jsme, obvykle kvůli mně, jaká lokalita bude nejlepší pro náš byt a kdy bude nejlepší odjet, jaké povlečení bude ladit s barvou postele. Pamatuju si své obavy, jestli přežiješ květinový vzor a stejně tak i tvé lhostejné odpovědi. Můj pocit úlevy. Jako by na tom stál svět.
Vybírali jsme talíře a hrnečky a džbán, který jsme nikdy nepoužili, a taky vysavač a čistící prostředky na prach. Furt si tvrdil, jak se v Brně práší mnohem víc, ačkoliv jsem nikdy nezaznamenala žádný rozdíl. Utratila jsem celé své spoření protože jsem chtěla, aby postel ladila s knihovnou a stůl s židlí a zrcadlo aby vypadalo jako z devatenáctýho století. Abych měla poličku pro všechny svý knížky, milion aromalamp a vonných olejů a spoustu sušených růží, spoustu váz, spoustu všeho. A taky jsme se těšili a já se nemohla dočkat a den po tom, co se mi splnil ten sen jsem najednou zjistila, že už tě vlastně nemám ráda.
Když bylo všechno perfektní, nějak jsem se začala dusit.
A nevím.
Proč si nemůžu vzpomenout, že když jsme leželi vedle sebe a mlčeli, vlastně mi bylo dobře.
Proč mám najednou pocit, že to není dost.
Proč cítím, že jsem prožila další kus svýho života v iluzi.
Zabalená v kouři vodní dýmky, v ovocné mlze, co chutnala jako grapefruit a tak trošku s tebou. Ale jen na chvíli.
Vzpomínám si jen na to, že jsi mě chytil za ruce a to bylo vše, na čem záleželo. Že jsme byli jen já a ty a v tu chvíli to všechno ostatní, ten divnej kytarista a jeho divoký prsty a chlad a vlhký listí i můj mokrej zadek, všechno to nějak zmizelo. Jenže to trvalo jen chvilku a potom se to zase všechno vrátilo zpátky. Tak, jako obvykle. Uklouzla jsem a tvoje ruce nebyly dost silný, aby mě dokázaly zvednout. Jako by odešly všechny barvy a já se můžu stavět na hlavu do zbláznění, ale nemůžu si vzpomenout na tu básničku. Nevím jak zněla a nevím proč zmizela.
Sedíme na lavičce, protože na park a listí a punčochy je už zima. Mám na sobě starý džíny a příšernou bundu a nezajímá mě, že vypadám obyčejně, že mi to nesluší a už si nedělám ani ty účesy, protože je mi to už jedno, protože mi na tom nezáleží, protože nemám potřebu líbit se ti. Vlastně se ti líbit ani nechci.
Je ticho. Zase tma. Nikde žádný kytarista ani vůně stromů a léta. Všechno je pryč a zbyl šum aut po silnici, kouř a smog. Jsem ve vysněném světě a jsem v něm sakra nešťastná. Protože si můžete zvolit barvu poličky ale ne to, jak se budete cítit zítra, za týden, za půl roku. Protože něco ovlivnit prostě nelze.
Mlčíme, není co říct. Prší, je to blbý, jsem unavená a tam, kde bych to měla začít nazývat „doma“ je spousta nevybalených krabic a z představy, že budeme spát na matraci namáčklí na sebe se mi dělá na nic. Nemůžu se pohnout vpřed ani zpátky. Jsem uprostřed a cítím tvou naději, že to bude dobrý, že to mlčení snad znamená něco jako souhlas, ale já vím, že ne, jen nejsem dost silná, abych to vyslovila, ne dnes, snad zítra, až vybalím všechny ty krabice, až bude postel, až ti budu moct říct, aby sis šel lehnout do jiného pokoje.
Mám úžasný hrnečky s malovanými vlčími máky, mám krásnou postel za dvacet tisíc a parádní byt. Jsem přijatá na filosofickou fakultu a na pokraji vzrušující novoty začínám i zbrusu novou kapitolu a nechávám za sebou tu starou.
A pak si uvědomím, že jí nechci.
