Děláme to všichni. Přebíráme některé zlozvyky svých rodičů, v důsledku čehož se chováme k druhým tak, jak si rozhodně nepřejeme, aby se chovali oni k nám...
V naší rodině je to například toto téma:
"Ty tu čočku namáčíš? Proč? Čočka se nemusí máčet. Hrách, fazole, to jo, ale čočka ne."
"Hmm... tak já ji namáčím, no."
"To se ale nemusí. Stačí to pořádně propláchnout."
"Já ji ale namáčím. Tak na hodinu... možná ani ne."
"Hmm. Je to zbytečný..."
"Mami? Dneska vařím já, jo? Jestli ti to v mým podání nebude chutnat, ráda se tě zeptám, jak to vylepšit... OK?!" A tak dále.
Děda - úplně stejný ministr nevyžádaných rad. Několikrát jsem je s mámou přistihla, když ona něco spravovala a on jí stál za zadkem a radil, aniž by se ho na cokoli ptala. ("Nechceš si pod tu vrtačku dát papír?") Nesnášela to (zrovna nejlíp). Pak jsem ji "přistihla", jak totéž dělá mně. Třeba s tím čočkovým salátem... Nedávno jsem ke své hrůze zjistila, že jsem to po dědovi podědila taky. Zřejmě to jednou schytají moje děti, až nějaké budu mít. Prozatím to odnáší alespoň moje bližší okolí.
On: "Dneska mám volno. Bezva. Teda jdu tam, ale až večer."
Já: "To se máš. Já už budu muset běžet..." (pročež jdu kvapně do koupelny)
On: (tlumeně od displeje telefonu) "Sakra!!!"
Já: "Stalo se něco...?"
On: "Ále... jsem zapomněl, že jsem si vyměnil službu s kolegou jedním... takže tam mám bejt už za dvacet minut..."
Já: "Já se ti divim, že si to někam nepíšeš, fakt. To já potřebuju mít všechno v diáři!"
On: "No, tak já to mám v mailu!"
Následuje hádka, během které mi dochází onen nepříjemný fakt, že Ministr nevyžádaných rad je v naší rodině funkce zcela jistě dědičná... Ale jinak se máme rádi.
