Když zuby nebolí...
Včerejší dopoledne bylo přímo ukázkovým příkladem. Nejdřív si však dovolím krátkou expozici. Od druhé třídy, tedy nějakých devatenáct let, chodím se svou maminkou k zubnímu lékaři pro dospělé. S paní zubařkou a její rodinou je ta naše v přátelském vztahu. Tento fakt a její profesionální kvality způsobily, že jsem v podstatě dvacet let neměla ze zubaře strach, dokonce ani tehdy, kdy mě "naše Hanka" poslala na chirurgii za účelem extrakce osmiček.
Všechno má svůj konec a naše paní zubařka letos na podzim zavírá svou ordinaci. Však se něco načistila, navrtala, naopravovala, v horším případě natrhala, takže teď pěkně odpočinek a užívat si vnoučat. Nás, její pacienty ovšem naplnil závěr její kariéry upřímnou nostalgií a sobeckými obavami. “Kam budeme chodit? Ke komu? Určitě nebude tak laskavý jako Hanka!” S těmito pocity jsem vyrazila ráno z domu, dokonce s notnou časovou rezervou, což bohužel nemívám ve zvyku. Stihla jsem ještě zakoupit děkovnou bonboniéru (“Čokoládu zubaři...?”, pomyslela jsem si a vybavila se mi hláška z milované Takové normální rodinky “Vajíčko malíři...?”). Sluchátka v uších, svižnou chůzí jsem zdolávala žižkovský kopec a celkem jsem byla v dobrém rozmaru.
Pak to začalo. Nejela tramvaj číslo 9. Nejela pozdě. Prostě nejela. Jela až příští, která překypovala lidmi. S funěním jsem se procpala do koutku, který se jevil jako velikostně přijatelný, abych se do něj složila. Tramvaj se rozjela a pokračovala po své trase. Řidič jel, s prominutím, jako s hnojem. Bylo mi jasné, že s takovou nestihnu navazující autobus, který mě má odvézt až do cíle, přesněji řečeno přes půl Prahy. Nestihla. Protože mi řidič zavřel před nosem. To už jsem bylo opravdu vzteklá a posílala matce zprávy v duchu “Ať žije Dopravní podnik! Hovada!!!”, ba ještě hůře... Rozhodla jsem se jet jiným autobusem s přestupem, který jsem rovněž nestihla, protože přípoj zřejmě nejel ani později, ani dříve, jel prostě JINDY. Do cílové zastávky jsem dorazila zhruba o deset minut později, než bylo v plánu. Supěla jsem k budově, v níž se léta ordinace paní doktorky nachází. K budově autobusových garáží Klíčov. Cukl mi koutek při vědomí souvislostí, ale pořád ještě mnou clomala prchlivost zděděná po předcích.
Energicky jsem rozrazila dveře. Pán ve vrátnici spal. S gustem jsem si odkašlala, abych ho probudila, jal se mě ospale legitimovat, zapsat a pustil mě dál. “Výborně!”, zamumlala jsem nakvašeně a drala se do čekárny, kde nikdo nebyl. Ona to vlastně není čekárna, je to součást vestibulu oddělená pouze dřevěnými sloupky a květináči. Nasála jsem vůni desinfekce mísící se s pachy z kantýny a padla na mě ona zmíněná nostalgie. Kolik let tu pečovaly o můj chrup! Hanka a její usměvavé sestřičky. Ze sladkobolných úvah mě vyrušil hlahol. Šoféři se scházeli:
“Hele Franto, já včera úplně bez zpoždění!”, hřímal jeden silnější pán.
“Vole...”, odtušil Franta (který zřejmě měl opačnou zkušenost). Musela jsem mu dát za pravdu...
“Zadej tam jedničku, mladej.”, poradil tlouštík mladému kolegovi, který zápasil s jakýmsi přístrojem připomínajícím bankomat.
“Tak co, Karle, co bude k obědu?”, zeptal se dispečer.
“Ále, žena mi navařila...”
Jak jsem pozorovala partičku rozesmátých, navzájem se špičkujících a předhánějících (zvlášť, když dorazila vnadná dispečerka a když si všimli, že je pozoruju) chlápků, opustil mě náhle vztek na jejich zaměstnavatele a kolegy i sentimentální ufňukaná nálada. Přistihla jsem sama sebe, že se usmívám od ucha k uchu.
“Dobré ráno!”, ozvalo se mi kousek od ucha, až jsem ucukla. Kolem procházel modrooký kluk s odstátýma ušima. Mohlo mu být nanejvýš pětadvacet. “Jakpak se máte?”
“Dobře, děkuju. Jdu k zubaři”, usmála jsem se.
“Tak to jo.”, uzavřel s dětským úsměvem a pokračoval k okénku dispečingu. Franta na něj udělal napůl ironický, napůl uznalý obličej a tlouštík začal oběma hlasitě vyprávět přisprostlý vtip.
“Další pros.... á! Pojďte dál, slečno Čepková.”
“Tak dneska naposled.” Povzdechla jsem si, ale do ordinace vplula s úsměvem.
Kristýna Čepková
Harfa ve sněhu
Letošní, tedy vlastně už loňské Vánoce, stejně jako pěkná řádka těch minulých, mi opět připomněly něžný text pana Skácela. Ty letošní, tedy vlastně loňské ale ještě o trochu víc. Protože byly tak trochu smutné a taky proto, že jsem tím víc toužila, aby napadl sníh. Podobně jako v dětství. Sníh přišel dva dny před Silvestrem. A tady máte HARFU VE SNĚHU.
Kristýna Čepková
Mezi psem, vlkem a kdovíčím ještě
Vcelku jsem za svůj dosavadní život nikdy příliš netrpěla nespavostí. Občas při nemoci nebo před důležitou zkouškou, dalekou cestou a podobně. To známe všichni. Slýchávala jsem od lidí postižených různě těžkou formou insomnie, jak hrozné je nemoct zavřít v noci v klidu oči.
Kristýna Čepková
"To je nuda..."
Musím se přiznat k jedné věci. Ze své vlastní zkušenosti neznám slovo nuda. Když cítím náznak něčeho, co by se možná dalo nazvat nudou, nenudím se, protože prostě mám co dělat. Pořád. A kdyby náhodou ne, hned s tím začnu. I kdyby to bylo koukání do zdi a přemýšlení o banalitách. Ale to už není nicnedělání, protože právě v tu chvíli to dělat chci. Ani u toho ale obyčejně dlouho nevydržím protože si začnu číst, psát, vymýšlet, vařit, sledovat film, poslouchat hudbu, koukat z okna a vymýšlet si na tom základě příběhy, jdu ven, někomu zavolám nebo si s ním píšu a tak dále.
Kristýna Čepková
Charakterní herečka (dvojsmysl)
Vždycky jsem měla ráda lidi pevného postoje, lidi jejichž hlas je slyšet, protože mluví moudře a často bez ohledu na důsledky říkají svůj názor nahlas. Takových lidí je třeba si vážit a já jich mám kolem sebe několik, chválabohu. Jedním z nich je DANIELA BAMBASOVÁ, po léta přední herečka Jihočeského divadla, která včera oslavila krásné kulatiny.
Kristýna Čepková
Někdo to řekl za mě
Když občas přemýšlím, jaké je moje hlavní kritérium při pasování spisovatele, básníka či dramatika na skvělého, výborného či báječného, kromě samotné schopnosti psát - jaksi ve smyslu "technickém" - je to především pocit, který se při čtení jeho řádků musí dostavit. Pocit zvaný "Řekl/a to za mě!". Jako by mi v hlavě už dlouho dřímala nějaká myšlenka nebo mě opanovával stav duše, pro nějž se zatím nedaří najít slova. A najednou se najde někdo, kdo ta slova zná a klade je na stránky své knihy jako by nic. Takových autorů mám "ve sbírce" chválabohu několik. Slova jednoho z nich mi utkvěla obzvlášť. Jsou z divadelní hry, jak jinak.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Budoucnost válčení? Stíhačka řízená AI obstála v „boji“, vezla i šéfa letectva
Americký šéf letectva Frank Kendall se poprvé proletěl experimentální stíhačkou F-16, kterou místo...
Hamás má týden na příměří, jinak Izrael vtrhne do Rafáhu, spekuluje Egypt
Izrael dal palestinskému radikálnímu hnutí Hamás týden na to, aby přijal dohodu o příměří a...
V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině
Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...
Názor, že Paroubek parazituje, nestačil. Podle soudu může iniciály ČSSD použít
Volební senát Nejvyššího správního soudu (NSS) zamítl návrh Sociální demokracie (SOCDEM) na zrušení...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 507x