Jak to říct...?

Trochu se mi příčí úsloví "opustil nás". Má sobecký nádech. Dotyčný většinou nemá v úmyslu nás všechny opustit, prostě odejde ze života. Jenže to jsou všechno jenom řeči a ono sobectví je v těchto situacích naprosto pochopitelné. Prostě to bolí a jen tak nepřestane.

"Dobrý večer, pane Šporcle!", rozzářila jsem se pokaždé, když jsem vstupovala do kuřárny a v rohu u okna spatřila známou, milou tvář.

"Ahoj...", řekl pomalu, svým charakteristickým způsobem a vždy s úsměvem.

"Co tady děláte? Máte spoustu času...", řekla jsem, protože bylo šest a jeho výstup byl až na konci tříhodinového představení.

"Já bych doma stejně nevydržel."

"Tak to jo..."

Byli jsme moc rádi, že tu roli přijal. Roličku. Je to lékař, který na konci odvádí hlavní hrdinku Blanche do blázince. A ona s ním jde. Navzdory šílenství mírně a pokojně, jako ovečka. Musel ho hrát člověk s jiskrou v oku a velkým osobním kouzlem. Svého druhu byl v divadle jediný. A tak hrál Petr Šporcl všechno. Od malých rolí, úplných čurdiček až po ty veliké, všechny nezapomenutelně, s citem pro hloubku i s nadhledem. A pak tu byl Shylock. Zní to možná přehnaně, ale jsem si jistá (a nejsem sama), že tak už proslulého Žida v Kupci Benátském nikdo nezahraje. Při jeho monologu nám šel mráz po zádech a plakali jsme. Všichni a opakovaně. Diváci i kolegové, co se dívali ze šál. Otec Malina v Petrolejkách, Vévoda v Jak se vám líbí, Danforth v Čarodějkách ze Salemu, Hanuš v Odcházení, Kunz v Roku na vsi, Teiresiás v Oidipovi... Byl takový herec, jaký byl člověk a naopak. Pokorný, laskavý a vtipný. Buďme vděční, že jsme ho znali, protože pro nás takový zůstane, i když už ho nepotkáme na kole na nábřeží Malše nebo v chodbě u hereckých šaten.

Dochází mi slova a stejně je už každé další zbytečné. Jestli ještě někam jdete, pane Petře, přeju šťastnou cestu. (Osobně tipuju nějaké další jeviště. Protože - však víte - vy byste "doma stejně nevydržel".)