Divácké konvence

Vskutku nerada bych byla hned zkraje za škarohlída nebo snad dokonce mentora. Přesto začnu tématem, které mě pálí již delší dobu a zřejmě se nevyhnu drobnému poučování. Uvádí mě v upřímný úžas všeobecná neznalost některých pravidel, dle kterých se lze řídit při návštěvě divadelního představení. Pevně doufám, že za tím stojí spíše nedostatečná zkušenost, nikoli arogance... Já osobně jsem jí daleka, proto berte následující řádky jako pár dobře míněných rad.

Příchod na místo konání

Když představení začíná dejme tomu v sedm hodin, jistě by bylo záhodno dostavit se alespoň o pár minut dříve. V opačném případě riskujete, že v některých divadlech vás po spuštění představení do hlediště prostě nepustí, neb byste při troše štěstí museli zvedat celou řadu a vůbec by se váš příchod mohl stát rušivým.

Zvonění jsou tři

První je zpravidla načasováno na deset až pět minut před začátkem a pouze upozorňuje, že se začátek blíží. V tento moment by bylo dobré se rozhodnout, zda dáte přednost frontě v bufetu nebo na toaletách. Obojí nestihnete. Druhé zvonění vyzývá k nepatrnému zrychlení pohybů směrem k usazení do hlediště. Třetí už je v podstatě alarmem a bylo by nejlépe sedět toho času už bezpečně v hledišti. Zařazuje se těsně před začátek představení. Přesněji řečeno, před audio hlášení s prosbou o vypnutí mobilních telefonů...

"Vážění diváci, prosíme, vypněte si své mobilní telefony"

nebo něco v tom smyslu. Což je myšleno naprosto vážně... Ideální je vypnout ho úplně nebo nastavit "režim letadlo". I vibrace jsou někdy slyšet, nemluvě o vazbení reproduktorů.

"Hele, ten hrál v Ulici!"

Je jistě pochopitelné, že mnozí diváci si potřebují vzájemně sdělit nejčerstvější dojmy a postřehy z právě probíhajícího kusu, nicméně je dobré tak činit opravdu minimalistickým šeptem nebo nejlépe až o přestávce. Možná by se leckdo podivil, ale většina hledišť je akusticky řešena tak, že je v nich (i z nich) opravdu dobře slyšet. Někdy i ten šepot.

Přestávka

Je různě dlouhá, většinou ale čtvrt hodiny. Uznávám, že řada stánků kultury, zvlášť těch menších, slovy klasika "neni na takový návaly zařízená", a tak vás může potkat nepříjemná fronta na toaletách - zejména dámských. Nicméně, divadelní provoz je neúprosný, mělo by se začínat na minutu přesně. Následují oblíbená tři zvonění...

Konec?

Malá "šmírácká" poučka pro začínající diváky, kteří mohou někdy přestávku mylně zaměnit za konec představení. I kdyby se vám nakrásně přihodilo, že se v příběhu vám předkládaném poněkud ztratíte, konec představení bezpečně poznáte podle děkovačky neboli děkování se (herci se děkují divákům). Potlesk je pro každého divadelníka velkou odměnou za odvedenou práci, proto je rozhodně namístě alespoň trochu zatleskat, i když jste nebyli zcela spokojeni. Samozřejmě to není povinné.

Odchod!

Třebaže některá představení se protáhnou do pozdních nočních hodin, v rámci fair play je vhodné setrvat v hledišti do chvíle, než jeviště opustí poslední herec. Dívat se během děkovačky na zvedající se řady kvačící ku šatnám je poměrně frustrující.

Poznámka na závěr: Tyto situace jsou dílem reality a bohužel nikterak vzácným jevem. Často jsem byla jejich přímým aktérem během své několikanásobné "uvaděčské kariéry" i jako umělecký dozor na reprízách ve svém domovském divadle. Všem, kdo v těchto bodech nikdy nepochybili se pochopitelně omlouvám a úplně všechny diváky bez rozdílu nabádám: Choďte dál. Choďte hodně! Máme vás rádi.