Příhody z polské Anglie

Snažit se vyhýbat Polákům v Londýně je stejné jako doufat, že nebude v Anglii týden pršet. Možné, ale velmi nepravděpodobné. 

Poláci jsou nejpočetnější skupinou přistěhovalců v Anglii. Jejich obchody jako polski sklep či mleczko lemují hlavní ulice. Mají dokonce i uličku v Tescu, kde seženete pirožky a vepřové párky bez vepřového masa nebo morče, které se vydává za králíka.

Přesto se mi prvních několik let vcelku dařilo přežívat bez většího osobního polského kontaktu a krom menší hádky s přiopilým Katowčanem. Ten se snažil nasbírat plusové bodíky tím, že vykládal, že znojemské okurky jsou původně polský výrobek. Po zapálení stolu rozlitým absintem (detaily netřeba), pochopil, že za okurky budu bojovat do posledního dechu a přisvojit si naše národní dědictví se mu nepodařilo. 

Pak jsem delší dobu s žádným Polákem nepřišla do styku až do té doby, než jsme se rozhodli pronajmout pokoj a přišla Dorota z Poznaně. Říká se, že Poláci nás mají rádi a my je nesnášíme, asi na tom něco bude. Dorota byla nadšená českofilka. Vzpomínala, jak jezdila na naši stranu Krkonoš, kvůli česnekové polívce, kterou vyslovovala “čečnečková” a smaženýmu sýru. Milovala Prahu a alkohol, což byl předpoklad, že by naše soužití mohlo fungovat.

Když o dva dny později krom svého obřího kufru přinesla na přivítanou Żubrówku,byla ruka v rukávě. Na ranní kocovinu jsem uvařilačečnečkovou a od té doby jsme dělaly všechno spolu. Meba tajně přejmenoval Dorotu na Játaky, protože cokoliv jsem nebo jsme dělali či chtěli dělat, Dorota chtěla taky. Bylo jedno, jestli se jednalo o sledování televize, víkendový výlet, přípravu večeře, slavení výročí nebo procházku se psem. Dorota s typicky polským sebevědomím, které by porazilo i Big Ben, byla všude. Dalo mi vcelku práci si uhájit, že se v posilovně budeme sprchovat každá zvlášť. Z Meby se stalo třetí kolo u vozu. 

Dorota byla strašně fajn holka, a kdybych jí neměla každou minutu za zadkem, mohlo to fungovat, ale jelikož já jsem z řádu netykavka a dlouhodobě vedle sebe snesu maximálně mé psy, nově nalezené siamské dvojče mě po půl roce začalo trošku lézt na nervy. A já odmítala vylézt z pokoje. Měsíc trvalo, než na mě přestala ťukat a další dva, než se odstěhovala. 

Pochopila jsem, že má povaha není k česko-polskému přátelství předurčena a krom nákupu tvarohu, hořčice a hrubé mouky v polském obchodě, se už Polákům zase zdařile vyhýbám.

 I když už jsou to čtyři roky od našeho společného soužití, občas se mi po Dorotě zasteskne. Přece jen, nikdo neumí chlastat tak, jako rodilá Polka.