Angličané a jejich skrytá závislost

Fish and chips, stará ženská s korunou na trůně, ocet do všeho možného i nemožného, to vše vystihuje Angličany, ale čemu většina dá přednost před čajem o páté?

Kempování! Věřili byste tomu? Tenhle národ, který remcá při každé příležitosti, se dobrovolně ruku v ruce s hejnem komárů vydává do nepohodlí vstříc novým dobrodružstvím.

Každoročně Angličané uskuteční patnáct a půl milionu kempovacích výletů a v průměru zůstávají déle jak čtyři noci.

Ovšem je to ještě nepohodlí nebo si to Angličani dokáží zařídit?

I přesto, že stále používají zvlášť kohoutek na studenou a zvlášť na teplou vodu, takže si ruce buď zmrazíte nebo spálíte, ale kempy ty mají vymakaný. To je trošku jinej level.

Kempy jsou zabookované na týdny dopředu. Není výjimkou, že mají vnitřní i venkovní bazén, vířivku, tenisový kurt, golfové hřiště, saunu, páru i posilovnu.

Zatímco v Čechách jsme rádi za táborák, kytaru a buřty na klacku. V lepším případě smažák, bramboráky a langoše, v anglických kempech jsou restaurace a bary, kam se chodí takřka v dlouhé večerní. Vymydlení a napudrovaní Angličané si objednávají krevety, humry a kalamáry, po večeři hrají bingo a večer zakončí v klubu, kde se opíjejí až do brzkých ranních hodin. Dopoledne prospí, odpoledne stráví u bazénu a večer ejchuchu juchuchu hurá plnit společenské povinnosti.

Žila jsem dva roky v Anglii, když jsem se rozhodla, že Mebu trošku potrápím. Rozhodla jsem, že bychom si měli koupit stan a taky to jet zkusit. Okusit nějaké to dobrodružství.

Přiznávám mé zkušenosti se stanováním nebyly valné. O prázdninách děda vyndal oranžový celtový stan, který smrděl zatuchlinou, ale nám přišel strašně super, protože byl tak velký, že se v něm dalo stát, a dokonce měl i předsíň. Vyklepali jsme z něj uschlé škvory a společnými silami jsme ho postavili na zahradě. Babička nanosila matrace, peřiny a polštáře z husího peří, a to se spalo jak v bavlnce.

O pár let starší jsme se rozhodli pro stejně pohodlný způsob. Zase jsme vyndali matrace a peřiny, ale tentokrát bez stanu, pod širákem.

“A kde vezmeš ten širák?”, zeptala se tehdy sestřenice. Širák jsme našli, ale touha po kempování nás do dalších let opustila až do mého pobytu v Anglii.

To jsem ještě netušila, že tady se kempuje ve velkém. A tak zatímco v Čechách se míra mužství určuje vystavením klíčků od auta či mobilu. V Anglii velikostí stanu a okolního příslušenství. “Čím větší stan, tím menší…”, ehm od toho radši dál, to nemám potvrzeno. Nicméně chudáci mají jen stan. Střední třída má stan a altán. Zbohatlíci stan, altán a vlastní záchod.

Meba neměl zkušenosti s kempováním vůbec žádné. Chtěl koupit nafukovací postel, odbyla jsem ho se slovy, že jestli chce spát v posteli, ať zůstane rovnou doma. Spacák přeci stačí. Koupili jsme levnej malej stan a vyrazili.

„A na co jsou tyhle provázky?”, zeptal se Meba, když už jsme ten náš mini stan stavěli skoro dvě hodiny.

„Ty se vypínaj okolo stanu, ale to nemusíme, stejně tak o ně člověk jen zakopává.", odbyla jsem ho. Mít vypnuté "ty provázky" by se nám celkem hodilo, měli bychom trochu větší jistotu, že nám vichřice s bouřkou, která se přihnala nad ránem, neodnese střechu nad hlavou.

Zabaleni jen do spacáků jsme spali na holé zemi. Ráno mokrý stan sbalili a odjeli zpátky do Londýna. Meba prohlásil jako, že “never more” a už to vypadalo, že mám po dobrodružství. To by ale nesměl mít doma takovou prudičku jako jsem já. Nyní už jsme téměř kempovací střední třída. Máme velký stan s předsíní. Skládací kempovací židličky, plynový vařič, nafukovací postel, piknikový košík s příslušenstvím, větrolam a pokud vyděláme nějakou tu libru věřím, že příští rok se zmůžeme i na ten hajzlík.