Marsismus je tu, aby nás připravil na příchod Velkého Padišáha, vládce Marsu, který nám bude vládnout. Skloňte se a kajte se.
Práv jsem dočetl knížku esejů Benjamina Kurase „Je na Marxu život?“ Je v ní úsměvná historka o venkovanovi z 50. let, který si pletl marximus s marsismem (ono to zní stejně) a myslel, že to souvisí s rudou planetou.
A teď si k tomu připočtěte přeřek pana Paroubka, který řekl, že kdyby tady přistáli Marťani, klidně bude vládnout s Marťany. Není to podezřelé? Mars – Marx. Marsismus – maxismus. Rudí komunisté – rudá planeta. Je to jen shoda náhod? Nebo je za tím něco více?
Co když komunisté opravdu pocházejí z Marsu? Mají důmyslné převleky a masky, abychom je nepoznali. Tajně kují pikle a připravují půdu na zotročení pozemšťanů. Až přijde den D – přihrne se sem záplava létajících talířů a jiného kuchyňského náčiní. Jako tomu bylo ve filmu Mars útočí (Mars Attacks).
Marťané u nás hlásají svou doktrínu, kterou je marsismus. Kdepak marxismus, to je jen zkomolenina. Podstatou marsismu je, že člověk se má podřídit. Má být poslušným otrokem. Neusilovat o svobodu jednotlivce. Poslušné otroky Marťané odmění stálým přísunem krmiva. Vyžaduje to ale převýchovu lidstva, která trvá několik generací. Mao tomu říkal kulturní revoluce. Dnes se provádí pod jinými názvy - ekologie, antiglobalismus, europeismus a jiné. I když ale vejce přejmenujete, pořád je to vejce.
Představme si, co se děje za zdmi našich domů. Komunisté a jiní levicoví aktivisté přijdou domů, převlečou se do pantoflí a jdou do koupelny. Sundají si z obličeje lidskou masku a z rukou rukavice z lidské kůže. S úlevou si osvěží zmordovanou zelenou pokožku pod tekoucí vodou. Ta úleva. Na uvítanou se on a ona políbí tykadly a usedají k televizi. Naladí si kódované vysílání z Marsu a vzpomínají na domov. Kéž už by přípravy na invazi na Zemi byly hotové. Až mise bude hotova, budeme se moci vrátit domů. Spatřit zase krásný rudý písek, elegantní marťanská podzemní města, sladký rudý domov.
„Xxxfrdk xxkd frffrk krsss“, povídá předseda Evropské komise Barosso svojí manželce. „Grrghagh rrrr wharf xxxd,“ odpovídá mu láskyplně jeho choť a servíruje křupavé biftečky z lidského masa. "Já mám lidi tak rád," rozplývá se Manuel.
Ostatně je to zřejmé. Proč jinak by měli komunističtí papaláši minulého režimu vlastní speciální nemocnice. Aby prostí lidé neviděli, že mají zelenou krev! To dá přece rozum.
