Láďa Matuška mě v pondělí vylákal do docela zajímavé hospody. Měli tam na čepu rozmanitý výběr piv z českých krajů. Jedno z nich i z města zmíněného v nadpisu. To mi připomnělo nádhernou povídku Jaroslava Haška.
Jaroslav Hašek na svých toulkách pobýval nějaký čas i v chotěbořské hospodě Panský dům. Zde také napsal povídku Zrádce národa v Chotěboři. Není dlouhá, takže těm, co ji neznají, vřele doporučuji k přečtení.
Když jsem ve zmíněné hospodě (nebudu jmenovat, abych nedělal reklamu) spatřil chotěbořské pivo, ihned se mi Haškova povídka vybavila. A to zejména (cituji):
Nevím, zdali tenkrát bylo chotěbořské pivo téže výtečné jakosti jako dnes, bylo-li, pak tu třeba zvolat: "Ubohý Jene Pavlíčku!"
(konec citace). I když to není v textu jasně uvedeno, něco mi říká, že Jaroslav Hašek nebyl kvalitou chotěbořského piva zcela nadšen. Řekněme, že povídku psal kolem roku 1908, tedy zhruba 40 let po té nemilé příhodě sedláka Pavlíčka. Hašek zde vyjadřuje myšlenku, že chotěbořské pivo svoji kvalitu po čtyřicet let nijak výrazně nezlepšilo.
Jistě nyní chápete, že pod vlivem této povídky nemohl jsem odolat pokušení vyzkoušet, zda se dalších 100 let po Haškovi nějaká proměna v kvalitě chotěbořského piva udála. Takže jsem si onen mok poručil, a nebyl jsem zklamán.
Pivo to skutečně neoplývá lahodnou chutí. Asi mohu hovořit o štěstí, že se u mě nedostavily také zmíněné projímací účinky. To ovšem mohlo být zapříčiněno tím, že jsem před popíjením nepozřel hojně hrachu, jako nešťastný sedlák Pavlíček, a rovněž může být, že dnešní člověk je moderním potravinářským průmyslem tak vytrénovaný, že chotěbořské pivo na něj již tyto účinky nemá.
Závěrem tedy mohu zodpovědně konstatovat, že chotěbořské pivo, minimálně za posledních 140 let, neztratilo vůbec nic ze své kvality. Je mi potěšením, že jsem mohl pocítit stejné požitky, jako velký spisovatel Jaroslav Hašek, i jako nešťastný vlastenec Jan Pavlíček.
