Po přečtení názvu si asi mnozí z vás řeknou "Jaké umění? 3D fotka je prostě obrázek, který má co nejvíce vystihnout zobrazovanou skutečnost. Pro nějaké umění zde není prostor." A možná že většina si neřekne vůbec nic, maximálně je napadne "3D? To je to, jak se na to musí koukat s brýlemi? Na to já kašlu."
Je asi fakt, že ti, co pochybují o nějakém prostoru k umění, mají v podstatě pravdu. Přesto tu ale maličký prostor je. Pořídit 3D fotku - a myslím tím opravdu dobrou 3D fotku - není zase jen tak. Je potřeba hodně experimentovat a spoustu věcí pochopit. Samozřejmě je to úplně jiné "umění", než na jaké jsme zvyklí od Mariána a jiných profesionálních fotografů, hýřícími filtry, objektivy a stativy.
Tohle je o něčem úplně jiném. Lidem, kteří se zajímají o fotografii jako způsob vyjádření nějakých uměleckých potřeb, to není určeno. Je to určeno jen pro pár bláznů, kterým učarovala možnost zachytit svět podobně, jako to činí lidské oko (tím automaticky vylučuji z diskuse všechny jednooké, tupozraké a podnapilé, a tímto se jim omlouvám).
Plánuji na toto téma sérii článků, takže začněme pěkně od podlahy, tedy od historie. Celé to začalo tím, že jsem si koupil 3D televizi. Vlastně ne, celé to začalo o něco dřív, když jsem na základě Vladimírova článku začal dělat vlastní anaglyfy. A vlastně taky ne ...
Celé to začalo už když jsem byl docela malý a u nás doma se objevilo stereokukátko. Musel jsem být tak malý, že si ani nepamatuji, jak se k nám vlastně dostalo. Ale vzhledem k tomu, že je zjevně západní provenience, a že jsme k němu měli i sbírku kotoučů z produkce Walta Disneye, tak nám ho musela poslat moje dobrá tetička, která emigrovala do kapitalistické ciziny.
Později, když už jsem byl študent na gymnáziu, tak jsem s každým novým kapesným běžel do foto kina a jeden kotouček si koupil. Stával tenkrát něco přes šest korun, což nebylo moc, ale na studentské kapesné docela jo. Vždyť tolik tenkrát stála jedna Plzeň ve trojce (ostatně, ve čtyřkách se Plzeň ani netočila), a to už bylo echt luxusní pivečko.
Už tenkrát jsem snil o tom, jak by bylo krásné mít svůj stereofotoaparát, laboratoř a nástroje na tvorby kotoučků. A už tenkrát jsem přemýšlel o tom, že zaznamenávat 3D obraz na magnetický pásek, podobně jak to tenkrát činila "žhavá" novinka - video (zaznamenávání obrazu na magnetický pásek až tak žhavá novinka nebyla, novinkou tehdy v osmdesátých letech byly kazety VHS a přístroje na domácí užití, a i se začaly objevovat první videokamery, s brašnou několik kilogramů těžkou na to video), by bylo mnohem jednodušší než na film.
Ale tak nějak ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že bych se něčeho takového mohl dožít. A i kdybych se něčeho takového dožil, ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že bych se k tomu mohl někdy dostat, protože i přes naprosto nesporné úspěchy socializmu v hutnictví, byl pokrok ve fotoaparátech a spotřební elektronice tak nějak spojován se západní buržoazní kulturou a hlavně Japonskem. A představa, že by se k nám takové zboží mohlo dostat za rozumnou cenu, byla jaksi nemyslitelná. A představa, že by se jaksi socializmus mohl odebrat do propadliště dějin, ta vzbuzovala v intelektuálských kruzích vyloženě bujaré veselí.
No nic, tak zpět ke stereofotgrafii. Sbírku kotoučků i funkční stereokukátko mám stále u sebe. Bohužel, jak pokračuje destrukce mého organismu a zejména optické soustavy, tak už pro mě kotoučky mají spíše nostalgický význam. Bez brýlí už to nezaostřím a s brýlemi je to od kukátka daleko, takže výsledek je malý, a taky ho nezaostřím. Řešením by možná byly kontaktní čočky, ale po nich jsem nikdy netoužil a naštěstí dnes už máme technologii takovou, která přeje i očním mrzákům.
Ale protože už to je dneska i tak dost dlouhý, tak se rozloučím a budu se těšit na setkání u dalšího pokračování. Těch dílů bude asi hodně, radši jsem si pro ně založil vlastní rubriku. No a pro nedočkavce tu mám první ochutnávku. Tahle fotka byla už na mém blogu s anaglyfy. Tak teď si ji můžete vychutnat opravdu ve 3D. Byla pořízena "cha cha" metodou pomocí Nikonu D3200. Víc o tom ale opravdu někdy příště.
Ale opravdu na závěr je to malý test. Ten poslední obrázek se mi na Linuxu v Opeře zobrazí OK, jako by to byl JPEG. Když na něj kliknete pravým a dáte "Uložit obrázek", nabízí se vám, že to uloží jako "jpg". To by mělo být v pořádku. Když ho ale přejmenujete na "mpo", měl by jít na vaší 3D televizi zobrazit jako stereo obrázek. Dejte mi vědět do diskuse, jestli s tím jsou nějaké problémy, když tak bych to příště udělal nějak jinak.
