Po nějaké době se vracíme k putování po zajímavých stavbách Prahy. Tentokrát jsme zabrousili za usedlostmi Košířů, Břevnova, Střešovic a Dejvic.
Procházku začínáme tam, kde jsme minule skončili. Tedy před sokolovnou a restaurací na Klamovce. Od ní projdeme parkem trochu vzhůru a k západu a po malé chvíli staneme před usedlostí Klikovka. Historie usedlosti Klikovka sahá až do 17. století. Z rozsáhlé usedlosti se do dnešních dnů zachovala pouze jediná budova.
Ulicí U Klikovky stoupáme dále až dojdeme k přírodní památce Skalka. V lesíku se skrývá stejnojmenná usedlost, respektive spíše její trosky. Skalka je v dost žalostném stavu. Pokud bychom se vrátili zpět na ulici Ke Klimentce, došli bychom k usedlostem Zámečnice a pak Klimentka.
My jsme ovšem udělali menší taktickou chybu a místo toho jsme se prodírali lesíkem na skalce. Takže ke Klimentce jsme se dostali pouze zezadu, na fotce toho tedy moc neuvidíte. Na druhou stranu hřeben přírodní památky Skalka je dobrodružný a otevřel se nám z něj krásný pohled na usedlost Kotlářka.
Usedlost Kotlářka je poměrně mladá. Popisná tabule uvádí, že ji založil stavitel Jos. Bečka ze Smíchova l.p. 1801. Kotlářka je ovšem úchvatná, protože se vypíná na skalním ostrohu a je vidět poměrně z daleka. Kotlářka je dnes i poměrně dobře udržovaná, v jejím dvoře se ukrývá hotel, kamp a celkem příjemná restaurace, která v teplých měsících disponuje i zahrádkou. Je tam klid.
Od Kotlářky pokračujeme nahoru kolem hřbitova, to abychom zbytečně neztráceli výšku, a za hřbitovem se dáme ulicí Brdlíkovou a dále Roentgenovou (dle nového německého pravopisu) až dojdeme k Šafránce. Pokud se chceme podívat až k usedlosti, musíme dvakrát přejít i o víkendu velmi rušnou ulici Kukulovu. Ze zdola to ještě jde, protože pod Roentgenovou ulicí je podchod a za ním se vydrápeme na silnici a tam je přechod. Od Šafránky ale míříme dál ulicí Pod motolskou nemocnicí, a tam už přechod není. Je to opravdu bloody level a uvidíte, co se vám vyplaví adrenalinu.
V ulici Nad motolskou nemocnicí se nachází řada malebných domečků. Až se divím, proč se tahle ulička jmenuje Nad motolskou nemocnicí, když to vypadá, že ty domečky tam stojí mnohem déle, než pod nimi nějaká nemocnice. Ale kdo ví. Touhle ulicí dojdeme za krátko ke známe usedlosti Ladronka. V devadesátých letech 20. století zde byl velmi známý squat. O Ladronku byla svedena bitva skoro jak o vilu Miladu, ale komerce nakonec jako obvykle měla navrch. Dnes je z Ladronky jakési multikulturní centrum, kde si zaslouženého odpočinku užívají kolečkobruslaři hojně se vyskytující v přilehlých parcích.
Od Ladronky jsme to vzali přímo k Břevnovskému klášteru. A protože bylo zrovna kolem poledne, a na Břevnově byla zrovna pouť, neodolali jsme lákání novinky - 18ti stupňového černého piva Master údajně z plzeňského Prazdroje. Pivo jsme si skvěle vychutnali pod jakousi bláznivou atrakcí u hlavní brány. Jak jsme se později dozvěděli ze sdělovacích prostředků, kdybychom se zdrželi o trochu déle, mohlo se nám stát, že nám do piva někdo spadnul.
Jenže my jsme se nezdržovali a pokračovali podél klášterní zdi nahoru směrem k Markétě. Cestou jsme se stavili na místním hřbitově a chvilku postáli u hrobu Karla Kryla. Dnes je již mimo vší pochybnost, že s chudákem Karlem to tenkrát švihlo, když viděl, k čemu to tady spěje. Možná to tak pro něj bylo i lepší.
Ale pokračujeme dál. Dokonce i málokdo z místních ví, že v okolí známých vysokoškolských kolejí se nachází stejnojmenná usedlost Větrník. Moc se o ní ale nedovíme, protože na rozdíl od Košířů a Smíchova, usedlosti na Břevnově ani v Dejvicích nemají žádné informační cedulky.
Od Větrníku pokračujeme na východ pod Střešovickou nemocnicí až se po ne příliš dlouhé procházce ulicí Radimovou dostaneme k dalším usedlostem, tentokrát Střešovickým. Tou první je Kajetánka, a je taky ve velmi žalostném stavu. Nicméně existuje projekt na znovuzrození Kajetánky. Tak třeba se dočká. Když jdeme dál dolů, prosvitne v uličce nad Kajetánkou Petynka. Ta je taky v poměrně žalostném stavu, i když na rozdíl od Kajetánky vypadá ještě aspoň částečně obývaně.
Dál pod Kajetánkou nalezneme zrenovovanou usedlost Malovanka - poznáváme ji okamžitě, protože je poMalovaná. Když ji obejdeme, uvidíme trosky Šleiferky. My se ale vydáme nahoru, podél nějakého řádu jeptišek. Marně jsem se snažil rozpoznat, která budova to kdysi byla "Klub na Petynce". Snad hlavní budova tohoto kláštera, nebo Malovanka? Těžko říct.
Obejdeme tedy klášter a znovu se dostaneme nad Petynku - tady se teda určitě koncerty nepořádaly. Pokračujeme mírně nahoru až narazíme na ulici Pod Andělkou. Tam jsem mylně pokládal jakési ruiny v ulici Na Kocourkách za zbytky Andělky, ale asi to nebylo ono.
Andělka se nachází přibližně zde, naproti kostelu sv. Norberta. I když jsme šli kolem, tak jsem si fotku neudělal. Ona je z toho dnes nějaká sokolovna a ani to nijak zajímavě nevypadá. U Andělky jsme odbočili dolů ke Střešovické ulici. Cestou na nás problikla Müllerova vila, ale nijak jsme ji nezkoumali, protože to není usedlost.
Místo toho jsme plynule pokračovali přes Střešovickou ulici až na Macharovo náměstí. Tím se ocitáme v končinách známých jako Ořechovka. To, co stojí v centru Macharova náměstí, nejspíš není žádná usedlost Ořechovka, ale má to takový pěkný název, tak jsem to sem taky dal. Jinak tedy musím říct, že těm multimilionářům, co bydlí na Ořechovce, nijak nezávidím. Široko daleko není jediná hospoda, s výjimkou třech, které jsou v objektu na fotografii. První je herna asi sedmé cenové skupiny bez šance na jídlo. Druhá je mexická restaurace s nevzhledným interiérem, zato se vzletnýma cenama a pivem Stella. No a třetí restaurace, která se nachází v zadní části objektu, a která vypadá nejlákavěji, tak ta je pro jistotu zavřená.
Takže i přes to, že bychom již nějaké občerstvení přivítali, odešli jsme z Ořechovky s nepořízenou a pokračovali dál na Evropskou a směrem na kulaťák. Tam jsme se krátce občerstvili ve známé hospůdce Pod Loubím, a pak se vydali na závěrečnou etapu. Ta směřovala k Matějovi a první usedlost po cestě je Strakovka.
Za ní po chvíli následuje Kotlářka - nenechte se zmýlit, Dejvice mají také svoji Kotlářku, i když zdaleka ne tak známou jako je ta Košířská - není totiž po ní pojmenovaní žádná zastávka tramvaje. Jak jsme vyrozuměli z cedulí, patří asi dejvická Kotlářka nějaké vysoké škole, už nevím, jaké.
Od Kotlářky jsme pokračovali dál do kopce a chtěli ještě najít usedlosti Špitálka a Fišerka. Jenže jsme se sekli a vzhledem k tomu, že už se silně stmívalo, nevraceli jsme se a zakončili túru večeří v oblíbené výletní restauraci Na staré faře. Teprve doma jsem zjistil, že hospoda na Staré faře je součástí areálu bývalé usedlosti Fišerka. A tak vám aspoň nechávám jeden pohled z interiéru této restaurace, protože vlastně do dnešního přehledu také patří.
Takže tedy v Dejvicích jsme moc štěstí neměli, ale to nevadí. Určitě se tam ještě někdy vypravíme. Dejvice spolu se Šáreckým údolím si totiž zaslouží vlastní pochod. Na závěr tedy už jenom dodám informaci, že tento výlet byla vyloženě procházka o délce zhruba 15 kilometrů.
