V tomto novém seriálu vás budu příležitostně lákat k toulkám po pražských viničních usedlostech. Dnešní první procházka bude po usedlostech Košířů a Smíchova.
Naše putování začneme na nádraží Zličín. Dejte si pozor, nádraží Zličín se nachází na konečné tramvaje Sídliště Řepy. Do Zličína na metro je to docela kus cesty. Jestli nebydlíte poblíž, jede někdy ráno kolem 8:40 vlak z Hlavního nádraží přes Smíchov, Žvahov na Zličín a dál do Hostivic. Pokud se ho rozhodnete použít, proveze vás malebnou krajinou pražského Semmeringu.
Od nádraží se vydáme podél tratě ulicí Drahoňovského, projdeme kolem parkoviště, a když dojdeme k prvním panelákům, odbočíme na schody, které nás dovedou na křižovatku ulic Plzeňská, Slánská a Jeremiášova. Křižovatku přejdeme křížem, podejdeme viadukt trati v ulici Jeremiášova a za viaduktem zahneme na schody vedoucí vzhůru. U plotu se dáme doleva k trati a po pár metrech podél trati dojdeme ke kapličce Nalezení Sv. Kříže. Kaplička je pěkně utopená mezi železniční tratí a jakousi ohradou z vlnitého plechu. Nicméně jedná se o stavbu asi z poloviny 18. století, nejspíš podle návrhu K. I. Dienzenhofera.
Od kapličky pokračujeme dál podél vlnitého plechu, až dojdeme k zahrádkářské kolonii ZO ČZS Stodůlky Háje. Podél zahrádek dojdeme ke zchátralému statku Dvůr Háje. Toto ještě není pravá viniční usedlost, ale zbytek nějaké obyčejné usedlosti zemědělské.
Od Dvora Háje pokračujeme do lesíku, kolem rybníčku Brouček do ulice Za Mototechnou a dále ulicí K Hájům až přijdeme k Restauraci u Petrů. Netestovali jsme.
U Petrů přejdeme ošklivou silnici Bucharova, je tam semafor, a vydáme se po žluté značce. Po pár kilometrech příjemné procházky lesem dojdeme k jakési továrně, snad zase Phillips, tam uhneme doleva, dolů, do ulice Naskové. Přejdeme železniční trať a hned za mostem se dáme znovu doleva a v lese se pak držíme spíš vpravo. To nás dovede k rozhledně Chronos.
Rozhledna připomíná Krásno, akorát je hranatá. Z rozhledny jsou zajímavé vyhlídky, třeba na nemocnici v Motole. Od rozhledny pokračujeme dál, až nás cesta přivede k Cibulce.
Park na Cibulce vypadá docela udržovaně. Horší už je to s altánkem v japonském stylu a s usedlostí Cibulka samotnou.
Na Cibulce byl v devadesátých letech dvacátého století squat. Pořádali se tu punkové koncerty a podobné radovánky.
Dnes je brána Cibulky důkladně zamčená, takže se vydáme kolem severní zdi a dál ulicí U tenisu, kolem kostela Sv. Jana Nepomuckého a dojdeme ke Kavalírce.
Kavalírka vypadá jako opravená a udržovaná, ale nic zajímavého se tu nedozvíme. Tak aspoň pozdravíme naproti stojícího Svatého Václava a můžeme pokračovat dál. Ulicí Nad Kavalírkou jdeme kousek kolem gymnázia, pak v zatáčce uhneme do parku a když dojdeme až k Jinonické ulici, spatříme usedlost Turbová.
Usedlost Turbová vypadá pěkně depresívně. Naštěstí nás všudypřítomné cedule ujišťují, že je objekt ze všech stran střežen a že je to kulturní památka.
Pokračujeme dál Jinonickou ulicí. Někde naproti by měla stát Božínka. Snad je to ta šedá budova, nebo taky ne. Naproti šedé budově je honosná rezidence, která si se starými usedlostmi nijak nezadá. Je to ale úplně nová stavba a sídlí v ní velvyslanectví, mám tušení, že nějaké arabské země, asi s hojnými nalezišti ropy.
Dále v ohbí Jinonické ulice je dům označený jako Měchurka. Vypadá docela nově, ale název naznačuje, že by se také mohlo jednat o nějakou tu usedlost. Ještě o kousek dál je vila Jana (snad, nepoznamenal jsem si to) s letopočtem 1910. Čili pro nás není tak zajímavá, ale dávám ji sem, abyste měli orientační bod. Od vily pokračujeme kousek dál a před zatáčkou spatříme veterinární ambulanci, před ní uhneme na lesní cestu, která nás přivede pod železniční viadukt.
Viadukt nepodejdeme, místo toho se dáme po pěšině vzhůru do prudkého kopce a po pár metrech staneme před Šmukýřkou. Šmukýřka je pravá viniční usedlost. Pojmenování pochází z roku 1704 podle majitele Schmuckmachra. Dnešní budovy pochází z let 1800 a 1840. Jdeme zpátky, ale už nesejdeme dolů a nýbrž vlezeme na železniční násep a viadukt přejdeme. Trať nepřecházíme a první cestičkou, kterou půjde odbočit, se dáme doleva do lesa, a na dalším rozcestí opět doleva.
Cestička nás svede dolů spět na Jinonickou ulici. Tam se dáme doprava a za chvíli dojdeme k parkovišti. Za parkovištěm už vede cesta k usedlosti Bulovka. Uvnitř i před branou se motají docela velcí psi, tak zde dlouho neotálíme a pokračujeme plynule dál, k ulici Peroutkova.
Tím se dostáváme poblíž restaurace na Farkáně. Ta je vyhlášená dobrým jídlem, ovšem ceny nejsou zrovna lidové. Vyfotil jsem i jídelní lístek, ale nebudu jim zde dělat reklamu. Pokračujeme směrem ke hřbitovu Malvazinky. Za hřbitovem je Přímá ulice v níže se nachází zajímavá kolonie pididomečků. My ale pokračujeme po hlavní ulici až k ulici Na Popelce.
Zahneme do ulice Na Popelce a přes náměstí Josefa Machka dojdeme k Šalamounce. V Šalamounce je prodejna motocyklů Harley Davidson a ve dvoře jakési občerstvení, které slibuje Bernarda. Ale taktéž jsme ho nevyzkoušeli. Místo toho jsme se odebrali zpět ulicí U Šalamounky a došli k Fotbalové hospodě Na Vinici.
Fotbalová hospoda Na Vinici je lidová. Pokud jsme tedy dostatečně občerstveni, můžeme se vydat na okružní obchůzku, ulicí Na Cihlářce dojdeme k Provaznici, tedy do ulice Na Provaznici, kde dnes stojí jakási činžovní vila. Je to na místě označeném jako původní usedlost Provaznice. Pak se vracíme zpět okružní ulicí Na Cihlářce.
Cihlářka je veřejnosti zcela nepřístupná. V zimních měsících je trochu vidět z dolní části ulice, v letních měsících pouze brankou z ulice U Mrázovky. Nynější budova je barokní, z počátku 18. století. Po návratu na křižovatku s Fotbalovou hospodou se dáme nahoru ulicí U smíchovského hřbitova. Před známou Přímou ulicí uhneme na druhou stranu, a ulicí U Malvazinky dojdeme k Malvazince.
Pozor, neplést usedlost Malvazinka s nemocnicí Malvazinky, která je hned vedle. I když se zdá, že usedlost je asi součástí areálu nemocnice. Od nemocnice pokračujeme dál dolů, až nás cesta dovede k Santošce. U Santošky je pěkný park, v němž se uchovala torza barokních soch. Bránu střeží sousoší Puttů, což nevím co je, vyfotil jsem to, ale fotka se nepovedla. Projdeme tedy parčíkem k bráně, kolem kostela Církve čs. husitské (jejímž členem je bratr Paroubek).
Jdeme kousek dolů a hned zahneme vlevo do ulice Na Březince. Ta nás dovede až k usedlosti Nikolajka. Nikolajka je, podobně jako Malvazinka, hezky udržovaná, tam by se to pařilo. No nic, jdeme dál do míst, kde kdysi stávala Mrázovka. Musíme zespoda obejít zimní stadión, jinak se tam nedostaneme.
Mrázovka prý už nestojí, snad mohla být někde v těchto místech. Úzkou parkovou cestičkou vylezeme na malém náměstíčku u stadionu Sokol Smíchov. Na proti je honosná restaurace Lapin Bleu, která určitě lidově nevypadá. Proti ní je zmiňovaná restaurace Na Farkáně závodka.
Kolem stadiónu jdeme dolů po mírných schodech, které nás rychle dovedou k profláknuté Bertramce. Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak na Bertramce pobýval W. A. Mozart při svých návštěvách Prahy. Pokud nevíte, kdo byl Mozart, tak se s tím moc netrapte. Mozart pobýval u svých kámošů manželů Duškových, na které patrně upomíná ošklivá ulice níže, do níž zahneme a hned u semaforu přejdeme, pak přejdeme i ošklivou ulici Plzeňskou a vyšlápneme kousek do kopce. Na kopci stojí honosné sídlo, vypadá jako klášter, ale očividně tu sídlí česká pošta.
Jdeme stále vzhůru kolem poštovního kláštera, pokračujeme kolem úžasných bytových novostaveb Švédskou ulicí. Tam nás po chvíli zaujme budova nádraží Buštěhradské dráhy. Prý dráhy kdysi lacino prodávaly plány budov, což vysvětluje, že po celé republice můžeme nalézt spoustu nádraží, která leží zcela mimo dosah kolejí. Toto prý patří, nebo donedávna patřilo, Univerzitě Karlově, nebo Akademii věd, teď nevím. Kousek nad nádražím je pak usedlost Hřebenka. Je trochu ve vnitrobloku ale dá se k ní dostat.
Naproti Hřebence je kaplička v rekonstrukci a naproti kapličce je hospoda Na Hřebenkách. Ta vypadá taky pěkně, obejdeme ji horem, kousek nahoru Švédskou a pak zase dolů ulicí Na Hřebenkách. Ta nás dovede k dolní Palatě. Dolní Palata je skutečný skvost. Ani snad ne po stránce architektonické, ale celkovou atmosférou. Sídlí zde ústav pro zrakově postižené a park je volně přístupný.
Park u Dolní Palaty skrývá mnohá romantická zákoutí. Je to skutečně oáza klidu, málo známá a nedoceněná. Pevně doufám, že až sem to dočte jen pár opravdových zoufalců, takže tomu tak zůstane i nadále. Od Dolní Palaty pokračujeme dolů a hned na konci zahneme podle plotu nahoru. To nás dovede k další usedlosti Pernikářka. Z té je dnes nějaký luxusní hotel. Pokud byste chtěli vidět i Horní Palatu, je třeba pokračovat dál nahoru a Dolní Palatu v podstatě obejít.
Pokud už jste se vrátili z prohlídky Horní Palaty, pokračujeme od Pernikářky zpět dolů, ulicí U Okrouhlíku zahneme a po ulici Podbělohorská dojdeme až ke škole. Tam odbočíme dolů do parku a po pár krocích se dostaneme k úplnému cíli dnešního putování. Jsme v parku Klamovka, kde kdysi stávala také viniční usedlost. Ta byla pojmenována po majiteli Clam-Gallasovi a v průběhu 18. a počátkem 19. století přestavěna na překrásné rokokové sídlo. Na konci 19. století byl zámeček přestavěn na výletní restauraci, kterou ve třicátých letech 20. století koupila Sokolská jednota. Ta zámeček přestavěla na tělocvičnu, ale restaurace zůstala zachovaná do dnes. Tak přeji příjemné posezení.
Když se na závěr celého putování odebíráte občerstveni k zastávce tramvaje, můžete ještě spatřit další budovy původní usedlosti, i malou kapličku hned na kraji parku, která je viditelná i z hlavní Plzeňské ulice. Úplně na závěr, již venku před parkem stojí další kaplička. Za ní můžete vidět aktuální plakát, který nás nabádá, abychom volili Andreu. Já ji teda nevolil.
Celá trasa měří malinko přes dvacet kilometrů, a pokud se jde svižně, dá se to zvládnout za 5 hodin.
Poznámka: Na rozdíl od kolegů profesionálních nebo poloprofesionálních fotografů, fotím laciným automatem a kvalita fotek je slabá. Jejich účelem není zprostředkovat vám nějaké umění, ale vylákat vás k (PĚŠÍ!) procházce po památkách Prahy. Abyste trochu rozhýbali svoje zbytnělá pozadí.
