Článek kolegy manilamana mě inspiroval k hlubším úvahám nad možností existence jiných vesmírů, než je ten náš. A tak jsem si s dovolením vypůjčil i fotku, aby bylo zasvěcenému čtenáři ihned jasné, že tyto dva články spolu souvisí.
Nejdůležitější otázka je, zda věřit v existenci paralelního vesmíru je nějakým způsobem logičtější než třeba víra v Boha. Podle úhlu pohledu by se mohlo zdát, že buď ano, nebo ne. Pojďme se nejprve podívat, proč by víra v paralelní vesmír neměla být logičtější než víra v Boha.
Předně víra v Boha sama o sobě předpokládá existenci jiného vesmíru. Ovšem patrně by se neměl nazývat paralelní, ale spíš alternativní. Buďto Bůh přebývá v nějakém jiném vesmíru, nebo On sám je nějaký jiný vesmír. Pokud se týká dokazatelnosti existence jiného vesmíru, jsme na tom úplně stejně jako s důkazem boží existence. Pokud trváme na důkazu poskytnutého pomocí "moderní vědy", tedy pouze prostředky logiky a hmotného světa, není šance prokázat (ovšem ani vyvrátit) existenci ani jednoho z nich.
Oponenti možná namítnou, že existují propracované matematické teorie, které se existencí jiných vesmírů, případně ději za hranici hypotetického Velkého třesku zabývají, ale to jsou pouze teorie a těžko se na tom kdy něco změní. Jediná šance patrně zůstává existence černých děr, jako bran do jiných světů. Ovšem již před čtvrt stoletím tvrdil doktor Grygar v Oknech vesmíru dokořán, že je spočítáno, že černou dírou může projít maximálně objekt o klidové hmotnosti nula. Předpokládám, že na tomto výpočtu se za uplynulou dobu nic nezměnilo. Čili my, ani žádné naše zařízení, se do jiného vesmíru nikdy nepodíváme a šance, že bychom obdrželi informaci z jiného vesmíru zkrzevá černou díru je také mizivá.
A nyní se podívejme, proč by víra v paralelní vesmír mohla být v jistém smyslu ospravedlnitelnější, než víra v Boha. Pro hovoří jedině zkušenost. S existencí vesmíru zkušenost máme, alespoň jeden známe, je tedy jasné, že vesmíry "existují". Proč by tedy nemohl existovat i nějaký jiný? Když hovoříme o zkušenosti, je na místě zmínit, že mnoho lidí má i zkušenost s Bohem, ale pouze v rovině duchovní. Nevěřící lidé zpravidla čekají na nějaký důkaz "materiální", ale ten neexistuje, úplně stejně jako neexistuje "materiální" důkaz existence jiného vesmíru.
Tak tedy zkušenost s jedním vesmírem nabádá k myšlence, že by nemusel být osamocen. Dobře, ale "kde" tedy takový vesmír hledat, kde "přebývá"? Nutnou podmínkou k existenci jiného vesmíru je existence nějakého nadprostoru, neboli hyperprostoru, ve kterém by mohly jednotlivé vesmíry existovat. Ale o existenci takovéhoto hyperprostoru máme stejně málo důkazů, jako o existenci čehokoli z výše jmenovaného.
Klíčovou roli zde také hraje otázka, zda je náš vesmír konečný, nebo nekonečný. Je pravda, že kosmologové nám v posledních desetiletích nutí představu vesmíru jako nafukovacího míčku, tedy jakési třírozměrné sféry "obklopené" čtyřrozměrným prostorem (zde míněny pouze délkové dimenze, nikoli časová). Pokud by tomu tak bylo, je snadné si představit další balónky vesmírů pohupující se v oceánu hyperprostoru. Ovšem tento model je spíše účelový a vychází z toho, že pro teorii velkého třesku a rozpínajícího se vesmíru je (prostorově) neohraničený vesmír poměrně překážkou.
My sice víme, že vesmír může být lokálně zakřivený, ale toto zakřivení vychází z Riemannovské geometrie, která je právě tak konstruovaná, že umožňuje popsat zakřivení prostoru aniž by tento musel být vnořen v nějakém vícerozměrném prostoru. Obecná teorie relativity jednoduše žádný hyperprostor ke svému fungování nepotřebuje. A pokusy o měření křivosti vesmíru ve velkých škálách ukazují zatím spíše na to, že vesmír je tzv. plochý, čili v podstatě Euklidovský. Odtud tedy žádný důkaz existence hyperprostoru nepřichází.
Další možnost, kde hledat hyperprostor je mikrosvět a kvantová mechanika. Teoreticky je možné, že třeba ten balónek není z matematického hlediska čistá nadplocha, ale má i malou "tloušťku" - jako má guma, z které je náš skutečný balónek vyrobený. Ta tloušťka gumy by v podstatě představovala degenerovaný čtvrtý rozměr. Pak by možná některé projevy mikročástic mohly na tuto dimenzi ukazovat. Rekordmani v objevování degenerovaných dimenzí jsou "strunaři", ti jich k našim třem napočítali ještě asi osm nebo devět dalších. Ovšem teorie strun za svých třicet nebo kolik let existence přinesla v podstatě pouze velice zajímavý matematický aparát, ale přesto všechno zůstává pořád taky jenom teorií, a na své (průkazné) experimentální ověření stále ještě čeká.
Co tedy říct na závěr? Pokud chce někdo věřit v existenci jiných vesmírů, má na to pochopitelně plné právo a nikdo mu v tom nemůže bránit. Ovšem měl by mít stále na paměti, na jak tenkém ledě se pohybuje, a v případných sporech s lidmi, kteří věří v něco jiného, toto pokorně zakomponovat do své argumentace.
