Jak prohlížet 3D fotografie

Dříve než se zaměříme na to, jak takovou 3D fotografii neboli stereofotografii vytvořit, povíme si něco o tom, jak si takovou fotografii prohlédnout. Je to logické, 3D fotografie už existují, tak není nic snazšího, než si nějakou prohlédnout a rozhodnout se, jestli to má cenu nebo nemá. Určitě je to lepší, než se trápit s vytvářením vlastní 3D fotografie, a pak zjistit, že vlastně "na tom nic není".

Ono totiž skutečně pro většinu lidí je 3D fotografie a film čistě okrajová záležitost. Někdo má dokonce problémy nějaký 3D efekt pozorovat, a to i když má obě oči v pořádku (podle Wikipedie je to až 30 % lidí). Takže doporučuji postup nejdřív vyzkoušet, a pak až případně tvořit.

Asi nejjednodušší metoda, s jakou jsem se v návodech na internetu setkal, je, dát si obě části 3D fotografie vedle sebe tak, že jedna bude na monitoru široká přibližně 7 cm, tedy zhruba tak daleko, jak daleko máte od sebe oči, nalepit nos na monitor a zírat až se vám oba obrázky spojí. Upřímně tuto metodu nikomu nedoporučuji. Jednak na to nezaostříte, a jednak se vám to stejně nespojí.

Princip 3D fotografie totiž spočívá v tom, ukázat každému oku obrázek z trochu jiného úhlu, tak, jak to vidí dvě oči ve skutečnosti. Aby byl efekt přijatelný, musí se oba obrázky jevit zhruba na stejném místě a v přirozené vzdálenosti. Toho lze docílit dvěma způsoby. První je dát oba obrázky do přirozené vzdálenosti a každému oku nějakým způsobem zabránit, aby vidělo ten obrázek druhý.

Druhá možnost je dát oba obrázky do nepřirozené vzdálenosti (kam oči sami od sebe nedokáží zaostřit) a na správné místo je umístit pomocí optiky. Tato možnost prohlížení je historicky starší, i když ne o moc. No a když už jsem tu historii nakous, tak si pojďme ještě udělat malý výlet do historie (teď si začínám připadat jako náš ředitel na gymplu, který během jedné vyučovací hodiny dokázal plynule přejít od Velké Říjnové Socialistické Revoluce až k problematice nudistických pláží).

Tak tedy jak je vlastně stereofotograie stará? No zhruba jako fotografie. A jak je starý 3D film? Jako Avatar? Chyba, je starý taky zhruba jako film. Optické zařízení na prohlížení 3D fotografií, zvané stereoskop, je dokonce starší než fotografie, pochází asi z roku 1838 a jeho autor, Sir Charles Wheatstone, ho testoval na kreslených obrázcích.

Na principu stereoskopu fungují například "staré" 3D pohlednice, často s motivy aktu, které jsou k dostání v obchodech pro turisty v centru Prahy a jinde. Tyto pohlednice spojují obrázek i stereoskop do jednoho. Další zařízení, kterému říkám "stereokukátko", jsem tu ukazoval minule. Na rozdíl od hambatých pohlednic je v něm možné obrázky vyměňovat. Jedna "náplň" je kotouček, který na obvodu obsahuje 14 malých diapozitivů, takže poskytuje 7 obrázků. Díky lepší optice je i kvalita zobrazení o dost lepší, než u těch zmiňovaných pohlednic.

V minulosti se dělaly dokonce stroje pro hromadné prohlížení stereofotgrafií. Byl to jakýsi buben, kolem kterého dokola sedělo něco mezi deseti až dvaceti diváky a fotografie průběžně putovaly dokola. Jeden takový stroj je snad dodnes možné vidět (a to i v činnosti) v technickém muzeu v Brně.

Nicméně kukátko není úplně nejvhodnější pro sledování 3D filmů, proto už dávno hledali vědci cestu, jak se obejít bez kukátka. To je ta druhá možnost, dát oba obrazy na přirozenou vzdálenost, na kterou dokáže lidské oko zaostřit, a očím nějak zabránit, aby viděly ten nesprávný obrázek. Nápad využít k tomuto účelu polarizovaného světla není žádná žhavá novinka. První experimentální projekce se uskutečnila v roce 1890.

První polarizovaný 3D film se promítal v roce 1936 a první celovečerní 3D film v roce 1952. Zde je krásně vidět, že Avatar v podstatě nebyla žádná novinka. Od vynálezu fotografie proběhlo už několik "3D vln", a pak zase odezněly. I když s příchodem digitálních technologií se značně rozšířila a zjednodušila možnost 3D obsah jak vytvářet, tak konzumovat. Přesto to vypadá, že naše současná vlna už zase pomalu opadává.

Je to škoda, protože díky digitálnímu věku máme dnes konečně možnost "rozumně" vytvářet 3D obsah a taky ho pohodlně konzumovat. Nemusíme chodit do kina, polarizační televizi si dnes můžeme pořídit domů. Cena přijatelná, brýle jsou lehoučké jak z papíru.

Maličko starší systém, než je polarizační (tzv. pasivní) 3D televize a monitor, je tzv. aktivní systém. Zatímco polarizační televize rozdělí obrázek tak, že sudé řádky jsou pro jedno oko a liché řádky pro druhé, aktivní systém vysílá vždy obrázek celý, ale střídá je za sebou. Takže pozorovatel musím mít brýle, které jsou synchronizované s televizí, a které pomocí tekutých krystalů dokáží střídavě zakrývat jedno a druhé oko. I když moderní televize pracují s frekvencemi 200 Hz, tedy 100 obrázků za sekundu do každého oka, je mi polarizační (tedy pasivní) princip tak nějak milejší. Ale to je asi věc vkusu.

No a konečně existují i displaye, které umí 3D aniž byste k tomu potřebovali jakékoli brýle. Tyto displaye byly původně vyvinuty do přístrojových desek automobilů a jejich účelem bylo, aby řidič mohl sledovat navigaci, zatímco spolujezdec mohl koukat na film. Zjednodušeně řečeno, display je zubatý a na každou stranu ukazuje jiný obrázek.

Tyto displaye však fungují jenom v malých velikostech a při prohlížení zblízka. Mají ho třeba Nintendo 3DS, některé smartfouny od LG a v neposlední řadě taky 3D fotoaparát Fujifilm Finepix Real 3D (W3). O něm tu ještě v budoucnu určitě nějaké slovo padne.

No a i když výčet asi kompletní nebude, stejně bychom neměli zapomenout na anaglyph. Anaglyph je obrázek, který slučuje obě části stereoobrázku do jednoho a odděluje je pomocí barevných filtrů. Konkrétně plná červená (RGB 255, 0, 0) pro jedno oko a její doplněk "cyan" (RGB 0, 255, 255) pro oko druhé. Výsledek je pochopitelně nevalný, protože značně zkresluje barvy, ale je to poměrně oblíbená metoda a to hned ze dvou důvodů. Ke zobrazení není třeba žádný speciální monitor a lze to i tisknout. Na prohlížení jsou samozřejmě potřeba brýle s červeným a modrým "sklíčkem", ale právě díky možnosti tisku anaglyphu jsou tyto brýle v každé 3D knize o dinosaurech a v každém druhém ábíčku.

Tak to by snad jako stručný :-) úvod mohlo stačit, detaily si jistě každý dohledá sám, a příště už bychom se mohli konečně pustit do toho fotografování. Na závěr tedy přidám zase malou ochutnávku. Sloní zadky z pražské ZOO, pořízené dvojicí kompaktů Canon PowerShot A2500. Nezapomeňte přejmenovat stažený obrázek na "mpo".