Aneb, jak správně překrýt oba obrázky. V našem 3D seriálu už jsme se seznámili s tím, jaké jsou možnosti pořízení 3D fotografie. Nyní se konečně zaměříme trochu víc na vlastní focení a úpravu fotografií. To bude námět na několik dalších dílů.
U 3D fotoaparátů a kamer většinou najdeme něco, co se jmenuje "paralax control". Podle mého názoru je to poněkud zavádějící označení, ale nejspíš už se vžilo, tak to musíme akceptovat. Pojďme si vysvětlit, co to vlastně znamená.
"Paralaxa" je termín, který známe hlavně z astronomie. Je to vlastně úhel, který svírá pomyslná spojnice Země s blízkou hvězdou (ovšem ne Sluncem) v protilehlých bodech oběžné dráhy Země kolem Slunce. Po této paralaxe prahli učenci již od středověku, ale netušili, že nejbližší hvězda je tak daleko, že se jejich tehdejšími přístroji nedá žádná paralaxa změřit.
U 3D fotografie je optimální paralaxa 0 stupňů. Čili oba objektivy musí být rovnoběžné. Jakýkoli jiný úhel objektivů působí ve výsledku nepřirozeně a rušivě. Jinými slovy - čím větší paralaxa, tím horší výsledek. Takže u 3D fotografie musí být ta astronomická paralaxa nula. Čili paralaxa ve 3D fotografii vyjadřuje něco trochu jiného, a sice "překryv" obou fotografií.
To skutečně většina 3D kamer (a jednoho fotoaparátu) umožňuje nastavit. V praxi to znamená, že tímto ovlivňujeme to, zda je daný objekt "před" obrazovkou, nebo "za" ní. Toto si samozřejmě můžete i sami upravit v rámci post-processingu. A tak se podívejme, jak taková 3D paralaxa ovlivňuje výsledný obrázek.
Protože každý z obrázků je trochu jiný, je důležité sledovat, kde se překrývají. Předmět, který je na obou obrázcích jakoby na stejném místě, se nachází na úrovni obrazovky. Místa, kde je pravý obrázek "napravo" od levého, jsou za obrazovkou. Místa, kde je pravý obrázek "nalevo" od levého, jsou před obrazovkou.
U anaglyphu, který hodně zkresluje barvy, se zpravidla snažíme, aby se překrýval objekt, který je centrálním motivem snímku. U takového objektu jsou barvy nejlepší, u těch jinak vzdálených, rozjetých objektů, už je to horší. U plně 3D zařízení, jako je televize, nehrají barvy roli - všechny barvy jsou perfektní. Co zde hraje mnohem důležitější roli, to jsou okraje obrázku. Zatímco předměty "za" obrazovkou vypadají všechny celkem přirozeně, protože to vypadá, jako když se díváme oknem ven, tak předměty "před" obrazovkou dělají problémy.
"Před" obrazovkou jsou v podstatě snesitelné pouze předměty, které "volně" plují prostorem - tedy ptáci, motýli, rybičky, bublinky, případně pochází odněkud se středu obrazu, jako třeba dlouhý nos. Předměty vystupující ze spodního nebo horního okraje jsou na hranici akceptovatelnosti, předměty, které vystupují ven po stranách obrazovky jsou zcela neakceptovatelné.
Proto upravujeme-li 3D fotografii ručně, snažíme se překrýt nejbližší předmět na obou okrajích, případně na spodku nebo vršku fotografie. Výsledek pak vypadá jako pohled z okna. Finepix Real 3D toto zvládá celkem dobře, pokud ovšem dodržíte zásadu, že nejbližší předmět je aspoň 1,5 m daleko od fotoaparátu. V opačném případě vznikne něco, co sice na malém 3D displaji fotoaparátu vypadá zajímavě, na 3D televizi se vám z toho ovšem rozskočí hlava.
Dnešní ukázkový obrázek není moc dokonalý, ale demonstruje, jak je důležité sesadit oba obrázky na krajích fotografie. Je to pohled do jeskyně Šipka.
