Sociální stát ano či ne?

Abychom mohli seriozně na tuto otázku zodpovědět, museli bychom nejprve definovat, co je to vlastně ten sociální stát. Úplně nejobecnější definice by podle mne mohla být ta, že to je stát, který poskytuje bezplatně určitý standard vzdělání, bezplatně určitý standard zdravotní péče a určitý standard sociálního zabezpečení (ve stáří, při ztrátě zaměstnání, při určitém handicapu apod.). A samozřejmě musí vedle toho zajistit i celou řadu dalších oblastí – od základní technické a správní infrastruktury, přes vnitřní bezpečnost až po vnější obranu. Prostě všechno, co nelze  svěřit ani požadovat po soukromém sektoru.

Problém naší společnosti je to, že nemáme tyto standardy zavedeny a o jejich nastavení se jenom marně čas od času pokoušíme. Proto se také neustále dohadujeme, jestli je v případě školství asociální zavedení zápisného či školného na vysokých školách. Vedeme nekonečné diskuze co je a co by být nemělo hrazeno zdravotními pojišťovnami v rámci povinného zdravotního pojištění a co bychom si jako pacienti měli zcela nebo částečně hradit sami (přímo „cash“ nebo prostřednictvím komerčního připojištění). Stejně tak vedeme neustále diskuze co je a co není součástí povinného sociálního pojištění, jaká plnění při vzniku konkrétních podmínek jsou z něho kryta a co je pouze na nás a naší odpovědnosti. Žádná společnost, žádná ekonomika si nemůže dovolit a nemůže zvládat dlouhodoběji bezbřehost poskytování státem garantovaných požitků, proto je nezbytné co nejdříve tyto standardy nastavit.

Takže sociální stát je pro mne takový stát, který má jasně definovány pro všechny tyto tři oblasti konkrétní standardy a má vytvořen vysoce efektivní systém, aby nebylo možné tyto požitky hrazené z veřejných zdrojů zneužívat. Samozřejmě, když budeme vyžadovat vyšší standardy (anebo když nám nebude vadit masivní zneužívání sociálních výhod a neefektivnost veřejných zakázek), musíme se smířit s vyššími odvody státu (přímých daní u právnických i fyzických osob, nepřímých daní prostřednictvím spotřební daně a DPH, plateb do zdravotního a sociálního pojištění apod.).

Pro existenci a fungování efektivního sociálního státu je ale nezbytné také narovnat postavení všech kategorií ekonomicky aktivních občanů (podnikatelů, OSVČ, zaměstnanců) ve vztahu k jejich daním z příjmu a jimi hrazenému zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Jsem pro rozumnou progresi zdanění dle výše příjmů jako výrazu solidarity, nelze ale spoléhat na princip, že vše zaplatí „bohatí“, protože ti to určitě nakradli a získali nepoctivě. Zatímco ti „chudí“ za svoji chudobu v žádném případě nemohou. Svět není černobílý a bohatství a blahobyt je leckdy vykoupen tvrdou dřinou a odříkáním, a chudoba je někdy jenom bohužel důsledkem lenosti a flákačství. Za nezbytnou součást sociálního státu a základ solidarity mezi lidmi ale zásadně považuji renesanci mezigenerační solidarity především uvnitř rodin, kdy se rodiče řádně starají o zdravý vývoj svých dětí a ony jim to později oplácí v jejich seniorském období. Bohužel se ale v poslední době stává zvykem své seniory odložit a nechat na státu, ať se postará jenom on. V tom spatřuji veliký prostor a zároveň i veliký dluh.

Takže pro takovýto sociální stát, který jsem se pokusil výše popsat, jsem a vždy budu. Náš současný systém ale obsahuje celou řadu asociálních prvků na  jedné straně a celou škálu možností systémového zneužívání, které je umožněno špatnou legislativou a špatným výkonem státní správy  na straně druhé. Takže je co napravovat a o co usilovat.