Když si procházím sliby některých kandidátů do Senátu, téměř vždy mě něco překvapí. V tom okamžiku považuji dotyčného (nebo dotyčnou, abych byl genderově korektní) tak trochu za Marťana, který omylem přistál na planetě Zemi a nedaří se mu zorientovat se a pochopit náš systém.
Mám teď před sebou letáček jednoho takového „Marťana“, který mj. slibuje vytvoření mnohamiliardového rezervního fondu ve státním rozpočtu pro vyplácení jakéhosi „příplatku“. Je smutné, když v Senátu chtějí zasednout i tací, pro které jsou kompetence naší horní parlamentní komory tak trochu španělskou vesnicí. Senát totiž ani neprojednává zákon o státním rozpočtu, ani nerozhoduje o jediné konkrétní koruně státního rozpočtu. Zákony související přímo se státním rozpočtem nechává pak obvykle proplynout Senátem za pomoci institutu „nezabývat se“. Přitom by stačilo přečíst si ústavní zákon č. 1/1993 Sb. (Ústavu České republiky) a zákon č. 107/1999 Sb. (Zákon o jednacím řádu Senátu) – samozřejmě obé ve znění pozdějších předpisů. Jak jednoduché a jak logické pro budoucí potenciální zákonodárce. Realita je ale bohužel jiná a tak se můžeme dočkat celé řady pikantností.
Další velmi naivní představy některých spočívají v tom, že slibují (a někteří tomu možná i věří), kolik návrhů zákonů a návrhů novel zákonů vypustí do legislativního procesu. Také trochu naivní představa. Senát a senátoři sahají k předkládání těchto senátních novel v krajních případech, většinou z pocitu určitého zoufalství. Zoufalství z nečinnosti či špatné práce exekutivy (vlády), zoufalství z nečinnosti či špatné práce dolní komory našeho parlamentu. Třeba takový Tomio Okamura přišel do Senátu plný elánu a nápadů kolik úžasných zákonů podá a prosadí. První vystřízlivění nastalo, když zjistil, že je nikdo za něho nenapíše. Že tak musí učinit sám nebo si musí někoho na to sjednat a zaplatit. Senát totiž nedisponuje aparátem, který by toto činil, senátní legislativa především pouze posuzuje návrhy postoupené z Poslanecké sněmovny, zda jsou v souladu s naším ústavním a právním pořádkem. Druhé vystřízlivění Tomia Okamury pak nastalo, když zjistil, že milé poslankyně a vážení poslanci velice nelibě nesou jakoukoli zákonodárnou iniciativu senátorů a Senátu. Mají pocit, že jim někdo leze do zelí. Senátní návrhy buď vůbec neprojednávají (to jim bohužel umožňuje jejich jednací řád – zákon č. 90/1995 Sb.), nebo projednání odkládají a zdržují, nebo senátní návrh zneužijí jako nosič pro své vlastní lobbistické návrhy a do Senátu vrátí něco zcela úplně jiného. Naposled se tak např. stalo s celkem nepatrnou novelou zákona o odpadech. No, a abych příběh o Tomio Okamurovi dotáhl do konce. Tyto praktické zkušenosti o možnostech Senátu byly pro něho možná těmi hlavnímu důvody, proč odešel dělat politiku do Poslanecké sněmovny. Reálná politika se totiž dělá tam, jedině sněmovně se zodpovídá vláda. Senát plní zcela jiné funkce. A to by bylo dobré vědět, než se člověk do něho bude chtít dostat. A rozmyslet si, jestli se vydává tou správnou cestou. Nemusí to pak splňovat jeho představy. I když se obě parlamentní komory a v závěru prezident republiky účastní legislativního procesu, každý z těchto subjektů plní své specifické funkce a má své specifické kompetence. Tak to prostě je.
