Zločin poslance Humla

Tak se nám prý rozhádaly Věci veřejné, protože část jejich poslanců v Poslanecké sněmovně  hlasovala proti vydání (jejich vlastního) poslance Humla k trestnímu stíhání.

Jejich vlastní ministr vší vzdělanosti nazval ty, kteří hlasovali proti vydání, „politickými dinosaury“ (Právo 26. 3. 2011). Zvláštní, jak jedno hlasování podle vlastního svědomí rozhádá politickou stranu, jejíž poslanci zcela dobrovolně přijali a dodržují zjevně zcela protiústavní závazek (čl. 27: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“), který jim, na základě koaliční dohody, zakazuje hlasovat pro zákony předložené někým jiným, než právě jen koalicí…Ale o to mi teď nejde…  
Co to vlastně ten Huml spáchal a proč jej Sněmovna k trestnímu stíhání nevydala? Policie jej chtěla stíhat pro trestný čin (zkráceně) nepravdivého znaleckého posudku, kterého se měl dopustit tím, že znalci, kteří pracovali ve firmě, jejíž byl ředitelem (!) vypracovali o jisté dopravní nehodě  posudek, který dospěl k jiným závěrům, než posudek, který nechal o téže nehodě vypracovat soud, resp. žalující  státní zástupce. Nic více a nic méně…

Pokud jste se již setkali někdy  s více znaleckými posudky v jedné věci, patrně se závěru policie nestačíte divit. Potřebovali jste někdy znalecký posudek o ceně nemovitosti a setkali jste se s tím, že dva znalecké posudky o téže nemovitosti vykazují rozdílné ceny? A pokud ano, napadlo vás, že jeden ze znalců by měl být trestně stíhán, neboť bezpochyby jeden z těchto posudků je nepravdivý?

Jde-li o trestní věc, je naprostým pravidlem, že znalecký posudek si nechá vypracovat nejen státní zástupce, ale i obhajoba.  Mohou se lišit (při akceptaci základních faktů události) v důrazu na různé okolnosti věci, v odlišném zvažování dalších vlivů a pohledu na událost, ale mohou i přinést nová a různá zjištění. Pro soud to však neznamená žádný problém. Znalecký posudek není žádnou  „korunou důkazů“, která by soudce měla zavazovat, je jen jedním z mnoha provedených důkazů. A soud i tento důkaz posuzuje jako kterýkoliv jiný: některému důkazu uvěří a vezme jej při rozhodování v úvahu, jinému neuvěří nebo jej neakceptuje, což ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést a zdůvodnit.

A tak tomu bylo i v případě znaleckého posudku poslance Humla. Kdybychom  chtěli vždy trestně stíhat  autory znaleckého posudku, který si nechala vypracovat obhajoba, neboť pravdivý může být jedině a pouze znalecký posudek obžaloby, pak bychom se asi dostali někam jinam, než jsme a než chceme být. Asi do doby, kdy „obhajoba byla součástí obžaloby“ a  obě „strany“ tvrdily totéž…

Celá záležitost se záměrem stíhat poslance Humla byla proto podivná. Zdá se být zřejmé, že pokud by Huml nebyl poslancem, stíhán by nebyl. Proto mandátový a imunitní výbor Sněmovny vydání poslance Humla Sněmovně nedoporučil.  A to ani nemusel  brát v úvahu, že z článku otištěného před časem  v časopisu Týden  bylo zřejmé, že redaktoři měli přístup k trestnímu spisu (dávno před členy příslušného výboru Sněmovny) a  že každého snad napadne, že by – pokud by posudek byl opravdu smyšlený – měli být stíháni  především jeho autoři a ne jen jejich nadřízený.

Rozhodnutí Sněmovny bylo proto správné.  I přesto, že poslanec Huml sám (přes nepravdivou opačnou kampaň v mediích) o vydání požádal. Imunita není privilegium jednotlivých poslanců, ale způsob ochrany celého zákonodárného sboru.  Případ poslance Humla dokázal, že zdaleka nikoliv zbytečný…

Psáno pro Britské listy 27.3.2011