Ústava, vzpomínky a stávka.

Na podzim roku 1967 ve vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově byl vypnut el. proud. Nestalo se to poprvé a tentokráte studentům, kterým byla zima a nemohli se učit, došla trpělivost.

Vyšli nejprve před baráky kolejí a později průvodem na Malou Stranu s　voláním “Chceme světlo”. To si ovšem tehdejší, již znervóznělá politická moc vyložila jako provokaci i a “bezpečnost” tvrdě zasáhla. Řada studentů a studentek byla zmlácena na ulici i v místnostech samotných kolejí. Událost se stala jedním ze spouštěcích mechanizmů 　pokusu o liberalizaci tehdejší společnosti. Na několika veřejných shromážděních věnovaných této události tehdy představitelé režimu argumentovali tím, že policie přece musela zasáhnout, neboť studentský pochod narušoval dopravu. Profesor trestního práva Právnické fakulty UK O. Novotný se tehdy veřejně dotázal, proč tedy policie stejně nerozehnala průvod fanoušků Sparty, kteří nedávno v　Praze činili totéž. Odpovědi se dočkal až za dva roky, kdy byl z　fakulty vyhozen….Jak si na to nevzpomenout po událostech minulých dnů?

Stačí jedna událost jen trochu vybočující z normálního běhu “státního” života, aby se zcela zjevně ukázala tenká slupka právního vědomí nejen části veřejnosti, kde konec konců je třeba s　tím počítat, ale co je mnohem horší, i veřejných činitelů, ustavní činitele nevyjímaje. Nejde o jiné nebo odlišné názory plynoucí z　odlišných politických postojů. Z　tohoto hlediska jsou různé názory a různá hodnocení proběhlých událostí zcela pochopitelná. Jde o pochopení nejen platnosti, ale především smyslu existujících zákonů, práv a povinností.

Dozvídáme se především, že stávka nesmí zasáhnout do jiných ústavních práv těch, kteří se stávky neúčastní. Pokud ovšem je stávka ústavním právem, pak by se takto vyslovený předpoklad měl vztahovat i na ostatní ústavní, potažmo i obecně lidská práva. To ovšem vychází z　neexistujícího předpokladu, že člověk je, řečeno s　Johnem Donnem “ostrov sám pro sebe” a realizace jeho práv je pouze jeho záležitostí, která se dotýká jen a pouze jeho samotného. To ovšem moderní pojetí státu a moderní pojetí lidských práv zcela vylučuje. Žádný člověk a občan není ostrovem sám pro sebe a 　z povahy věci plyne, že ústavní a lidská práva jsou koncipována právě proto, aby nejen zajistila, ale i paradoxně omezila práva jiných. Bez omezení práv jiných je realizace jakýchkoliv ústavních práv zcela vyloučena. Jednou ze zásad se kterými stojí (a ovšem i padá) právní stát je, že ústavní práva v　právním státě mohou být omeze nejen zákonem, ale právě i realizací ústavních práv jiných občanů. Bez omezení práv jiných občanů není totiž možné žádné lidské, ani ústavní právo realizovat.

Není přece možné realizovat shromažďovací právo, aniž by bylo současně omezeno právo užívat tutéž komunikaci, tutéž část veřejného prostoru jinými občany. Nelze realizovat právo na organizování občanů v　politických stranách a nejrůznějších organizacích, aniž by současně nebylo omezeno “právo” občanů nepřihlížet k　organizování těch, které si ve společnosti nepřejeme. Právo na svobodu slova vylučuje požadavek na to, aby ve společnosti a ve veřejnoprávních mediích byly publikovány jen “správné”, přijatelné a koncesuální názory.

Zazněl i názor, že stávka je jen záležitostí vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, se kterým stát nemá nic společného. Zaměstnanci prý kupodivu mají právo nedodat zaměstnavateli práci, ke které se zavázali, ale on musí pak mít synallagmatické právo je nezaměstnat. Takový názor vychází z　předpokladu, že práva a povinnosti občanů jsou odvozena jen od　ekonomických vztahů realizovaných mimo ingredienci státu. To je ovšem zcela mimo realitu moderního státu a moderní společnosti. Zaměstnanci i zaměstnavatelé jsou především občané, což už nejméně 200 let není totéž. Má pravdu předseda vlády, když prohlásil, že nejsme korporativistickým státem, ve kterém rozhodují jednotlivé korporace bez politických stran a bez voleb. Ale stejně současně ovšem platí, že právo na stávku dávno již není (a to podle našeho Ústavního soudu) právem zaměstnanců domáhat se zlepšení pracovních podmínek. Ústavním právem je právo na politickou stávku, která si klade politické cíle. A nebylo by obvinění stávkujících z　toho, že si berou za rukojmí ostatní občany, více případné tehdy, pokud by stávkovali např. jen za své vyšší mzdy?

A konečně: výkonná moc nemůže míru svých zásahů odměřovat podle sympatií vládnoucí skupiny k　tomu nebo onomu konání. Ponechání stanice metra občanům k　realizace happeningu po té, co jí odmítli vyklidit, považuji za moudré rozhodnutí. Jen si kladu otázku po obdobné míře tolerantnosti policie, pokud by se v　některé stanici metra zachovali stejně stávkující odboráři po skončení svého pochodu….