Proč jsme neprojednali občanské zákoníky

Opravdu nejde o překlep, skutečně se jedná, jakkoliv  je to asi obtížné pochopit, o dva občanské zákoníky, které měla Sněmovna na nedávno skončené, jedné ze svých posledních schůzí, projednat. Ale jednání o těchto zákonných předlohách odmítla.

Současná vláda, jistě ne ze své vůle, ale v důsledku nesmyslného postupu vlády minulé, totiž měla ve Sněmovně obhajovat dva občanské zákoníky ve zcela rozdílných zněních, pro což bychom patrně jen obtížně hledali v parlamentní praxi obdobu. Stalo se totiž, že na přípravě nového znění občanského zákoníku pracovala jednak skupina pod vedením profesora Eliáše, a tedy v gesci Ministerstva spravedlnosti, ale současně též, pokud jde o část věnovanou problematice bydlení, také pracovníci Ministerstva pro místní rozvoj.  Výsledky byly nejen protichůdné, ale co do kvality zcela nesouměřitelné. Úroveň legislativního návrhu od MMR byla, vyjádřeno jedním slovem, hanebná.

Zabývat se na pravděpodobně poslední schůzi Sněmovny, před mimořádnými volbami, zcela novým zněním občanského zákoníku, v rozsahu téměř 3000 zcela nových ustanovení, nemělo žádný praktický smysl. K vážnému projednávání by tak jako tak z časových důvodů dojít nemohlo a zákon by stejně musel být znovu předložen  k projednání  novému zákonodárnému sboru, vyšlému z předčasných voleb. Poněkud jiná byla situace u rozsahem menší novely občanského zákoníku předložená MMR, ale zde důvody k neprojednání byly zcela jiné, a já dnes již pomalu lituji, že se vypuštění této novely  z programu jednání schůze Sněmovny stalo na můj návrh. Před volbami by totiž předložený  návrh zákona byl pro opozici pravým dobrodiním. Při projednávání by se totiž ukázalo, co vlastně strany bývalé vládní koalice pro občany připravují, což by jim nemělo být utajeno.

Co vlastně Sněmovní tisk č. 805, vládní návrh novely občanského zákoníku, obsahoval?  Dílem drobné, a zcela nepodstatné změny současného znění zákona, které snad pracovníci Ministerstva pro místní rozvoj považovali za zpřesnění dosavadního textu, ale o nic takového se nejednalo. Tak např. v § 686a odst. 4 text „je pronajímatel povinen vrátit“ měl být nahrazen textem „vrátí pronajímatel“, apod. To však nemělo a nemá žádný význam. Mnohem závažnější však byly návrhy změn, které nesledovaly nějaké konkrétní legislativní úmysly a cíle, ale které,  podle mého názoru, byly naprosto nedomyšlené. Tak dosavadní  text § 688 „Nájemce a osoby, které s nájemcem žijí ve společné domácnosti, mají vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu…“ měl být nahrazen textem  „Nájemce má vedle práva užívat byt….“.  Osoby, které  s nájemcem žijí ve společné domácnosti, tedy např. děti nájemce, které nejsou nájemci, ale pouze příslušníky jeho domácnosti, byly z tohoto ustanovení vypuštěny a tedy neměly by právo užívat společné prostory v domě (např. chodby) nebo zařízení v domě (např. výtah). Nemyslím si, že by něco takového mohl někdo myslet vážně.

Další návrhy pak měly významně  a namnoze zcela v rozporu s úrovní obdobných a srovnatelných práv v evropských zemích omezit práva nájemců, často ovšem způsobem ledabylým a v praxi obtížně realizovatelným. Tak nově bylo navrženo nové znění odst. 1 § 686, které mělo znít:  „Pronajímatel má právo požadovat, aby v bytě žil jen takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby všechny osoby mohly žít v bytě v normálních pohodlných  a hygienických podmínkách“.  Dobře, ale co to znamená? Co v praxi znamená „má právo požadovat“? Když se nájemci narodí další – třeba třetí - dítě,  v bytě 1+1,  má pronajímatel právo požadovat, aby se nájemce vystěhoval, nebo, aby tam to další dítě již nebydlelo? Úprava jistě nemíří na nově uzavírané nájemní smlouvy, neboť zde  pronajímatel může takovou smlouvu uzavřít s kým chce, ale na smlouvy již uzavřené a dotýká se tedy práv  a svobod nájemců v průběhu nájemního vztahu.  Ostatně: podle jakých kriterií se bude ta „přiměřenost bytu“ posuzovat? Jen podle uvážení pronajímatele, když žádný právní předpis, definující tento pojem, neexistuje?  Co takové právo ve skutečnosti znamená, ze zákona neplyne. Mohlo by snad jít o jakousi obecnou zásadu bytového práva (nikdo nepochybuje o tom, že byty by neměly být přeplňovány a že lidé by měli žít  v bytech  normálně a pohodlně), ale takové konkrétní právní ustanovení je v praxi stěží použitelné, a vzbuzovalo by jen oprávněné pochybnosti o skutečném rozsahu práv a povinností nájemců i pronajímatelů.

Stejně tak je tomu i u odst. 2 téhož zákonného ustanovení. Mělo znít: „Je-li pronajímán byt zařízený nábytkem a dalším vybavením (!!pozn. S.K), má pronajímatel právo vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím další osoby do bytu. To neplatí, jedná-li se o nájemcova manžela, partnera nebo nájemcovo dítě nebo dítě jeho manžela, případně dítě, které bylo nájemci, jeho manželovi nebo  partnerovi svěřeno do péče“.  Kdo to je, ten partner? Navrhovatel měl možná na mysli partnera podle zákona č.115/2006 Sb. o registrovaném partnerství, ale to z navrženého textu neplyne, jestliže legislativní zkratka /„ registrované partnerství (dále jen partnerství)/“ je uvedena až u § 705a,  který není novelou dotčen. Spíše tedy jde  o legislativní lajdáctví, než o záměr. To se ovšem nedá říci o dalších částech navržené právní úpravy. Co to je „další vybavení“? Bezpochyby např.  tělesa ústředního vytápění,  kotel, sporák  atd.atd. Jinými slovy:  pronajímatel by tedy měl prakticky u každého bytu právo vyhradit si u další osoby, mimo osoby vyjmenované, souhlas s přijetím do  bytu. Podle mého názoru je to zcela nepřijatelné. Nájemce by nesměl přijmout do své domácnosti bez souhlasu pronajímatele (nekomunikujícího, nedostupného, na druhém konci světa) např. i svoji snachu, svého zetě a jejich děti, tedy své vnuky!  To považuji, s přihlédnutím ke způsobu života české společnosti, bezpochyby  za zcela  zásadní a nepřijatelný  rozpor s dobrými mravy.

Navržená novela se nevyhnula ani problematice nájemného, ovšem závažný problém vyřešila,  resp. pokoušela se vyřešit rázně: § 696 odst. 1 měl znít: „Nedošlo-li ke sjednání výše nájemného dohodou a neodpovídá-li výše nájemného v místě a čase obvyklé výši nájemného, rozhodne na návrh pronajímatele nebo nájemce o změně výše nájemného na nájemné v místě a čase obvyklé soud“.  Na rozdíl od návrhu nového Občanského zákoníku předkládaného Ministerstvem spravedlnosti,  který měl být ve Sněmovně projednáván současně. Zatímco návrh, který vypracovalo MMR, a který je citován shora,  neobsahuje žádný způsob, jakým mají soudy  zjišťovat místně obvyklé nájemné a soudy by měly být odkázány, podobně jako do nedávné doby, jen na znalecké posudky, ve kterých ovšem znalci, nemajíce žádnou reálnou možnost zjišťovat skutečně placené nájemné, jen vycházeli z nabídkových inzerátů realitních kanceláří (a soudní rozhodování  byla tak  v této věci neuvěřitelně deformována), obsahuje  nový občanský zákoník  ustanovení § 2088, kde se v  odst. 2 stanoví:„Prováděcí předpis stanoví podrobnosti a postup pro zjištění srovnatelného nájemného v daném místě“. Odlišnost obou ustanovení  je zcela zřejmá, včetně nedomyšlenost navržené novely MMR. Neboť jak často by měl nebo mohl pronajímatel, a dokonce i nájemce, požádat soud o stanovení místně obvyklého nájemného? Každý rok?  Každý měsíc? Zabývat se takovými návrhy nemá žádný praktický smysl.

Návrh novely občanského zákoníku vypracovaný MMR omezil významně podmínky přechodu nájmu určením, že nájem přechází jen na omezený okruh osob a jen na dobu dvou let – o takových úpravách lze jistě věcně hovořit – ale současně bylo navrženo zvláštní ustanovení, totiž vypuštění dosavadního  § 708, který dosud stanoví, že opuštění společné domácnosti  nájemcem má pro ostatní osoby, které v bytě zůstaly, stejné důsledky, jakoby nájemce zemřel – totiž přechází na ně nájem bytu. Vypuštěním tohoto ustanovení by znamenalo, že nájem na osoby, které v bytě zůstaly, nepřejde a nebude tedy s nimi možno jako s nájemci zacházet a jednat. Jejich  práva a povinnosti, ale  bezpochyby i práva pronajímatelů, by byla  velmi znejistěna. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení říká, že „ je na nájemci bytu, aby posoudil následky, které mohou být s opuštěním společné domácnosti spojeny“. Podle mého názoru je toto ustanovení mimo realitu: nájemce, který opouští rodinu, myslí na zcela jiné věci, než na to, jaké důsledky pro bydlení zbytku rodiny to přinese, a v celé řadě myslitelných případů by to znamenalo vážný a neodůvodněný zásah do života lidí, který od nich nelze spravedlivě požadovat. Ovdovělý nájemce, v jehož bytě s ním žije i rodina jeho syna, se rozhodne znovu oženit a přestěhovat se do bytu své manželky.  Rodinu svého syna sebou vzít nemůže. Dostal by po odstěhovaní výpověď z  nájmu  proto, že užívá dva nebo více bytů /§ 711 odst. 2 písm. c)/, nebo proto, že byt bez vážných důvodů neužívá /§ 711 odst.  písm. d)/?  Jaké poměry bychom ve státě zaváděli?

Snad zbývá ještě dodat, že návrh novely připravený MMR  předpokládal vypuštění jakékoliv zmínky o služebních bytech, tedy nejen vypuštění § 685 odst. 4 obč.zák., ale i §710 odst. 5 a 6, §711 odst. 1 písm. a) a dalších, neboť podle představ autorů, jak ve Sněmovně řekl ministr. C. Svoboda, jsou služební byty bolševický pozůstatek minulého režimu.  Opravdu? Nebyly snad ve většině domů i za prvé republiky služební byty pro domovníka, nebyly na každém nádraží byty pro přednostu stanice, v továrnách byty pro hlídače a další nezbytné pracovníky?  Šlo o zcela nesmyslný návrh, který by jen současnou situaci tisíců lidí nespravedlivě komplikoval.

Z uvedeného je zřejmé, že Sněmovna neměla žádný důvod zabývat se v časové tísni nesmyslnými návrhy  vytvořenými spíše z pochybných ideologických důvodů, než ve snaze  zlepšit úroveň našeho právního řádu.   Před volbami by ovšem tyto návrhy neměly uniknout pozornosti všech, které zajímá,  co jednotlivé strany – bez ohledu na předvolební líbivé sliby – ve skutečnosti po volbách občanům chystají…