Podivné výroky českých soudců.

Domnívám se, že i zastánce nezávislosti soudní moci při rozhodování souzených věcí i zastánce samosprávy soudů, musely v　poslední době poněkud znepokojit některé výroky představitelů justice, které, alespoň podle mého názoru, relativizují práva občanů.

Tak před několika dny místopředseda Městského soudu v　Praze se souhlasně připojil k　požadavkům “soudních” soukromých exekutorů, aby mohli vykonávat exekuce bez rozhodnutí soudů (prý to jen zdržuje soudce od jiné, důležitější práce) a předseda Soudcovské unie se k　tomu připojil s　tím, že “právo již bylo nalezeno” samotným rozsudkem ve věci samé, a tedy další rozhodování soudů o provedení exekuce již není zapotřebí.

Nevím. Každý, kdo má nějaké povědomí o úrovni provádění exekucí u nás, asi rozpačitě kroutí hlavou. I když právo rozhodnutím ve věci “již bylo nalezeno”, musí soud ještě před zahájením exekuce podle mého názoru odpovědně rozhodnout, zda např. “nalezené právo” již není promlčeno (v　praxi řeším případ exekuce na základě rozsudku z　90. let) nebo zda výkon exekuce v　tom kterém okamžiku není třeba odložit pro mimořádnou situaci dlužníka, do které se dostal bez svého zavinění a lze jak na povinném, tak na oprávněném spravedlivě požadovat, aby se nyní exekuce neprováděla. Soud by měl také rozhodnout, zda ten, kdo se exekuce domáhá, je oprávněnou osobou podle soudního rozhodnutí ve věci, což zdaleka není tak samozřejmé. A konečně je třeba občas rozhodnout, zda byly splněny podmínky, za kterých bylo “právo nalezeno” a zda nejen povinný, ale také oprávněný splnili vše, co je k provedení exekuce zapotřebí. Že by toto vše bylo zbytečné maření času soudců? A že by úvahy nad těmito skutečnostmi bylo možné ponechat na uvážení českých soukromých exekutorů, kteří jsou placeni od provedení exekuce a ne za respektování nějakých blábolů povinného o nějakém promlčení? To si rozhodně nemyslím!

Aby toho nebylo dosti, v 　pátek 29. 4. 2011 jsem si v　Právu přečetl neuvěřitelný článek pod názvem “Vážné případy u soudů stojí kvůli přívalu nesmyslných žalob”, ve kterém předseda Soudcovské unie T. Lichovník předkládá k　uvěření katastrofickou vizi situace u českých soudů, kde “soudy čelí obrovskému náporu žalob na drobné dluhy a smluvní pokuty v　hodnotě pár desítek až stovek korun”….., které “advokáti a exekutoři začali podávat ve velkém a udělali si z toho zlatý důl”… když ”…vyplatí se žalovat i promlčené pohledávky”. A vrchol všeho: “Případná prohra nevadí, stejně se vyplatí”, neboť “Soudní poplatek je za pakatel a tak (advokáti) vydělávají i z　desetikorunových žalob na palmáre tisíce korun”!

Kdyby článek neobsahoval autentické (snad) výroky představitele české justice, považoval bych jej za pěknou novinářskou kachnu, a čtu-li, že tyto výroky měly být předneseny na kongresu Právní prostor 2011, nevěřím svým očím. Uvěřit těmto tvrzením by mohl jen ten, kdo neví, že u nás ten, kdo není úspěšný ve sporu, musí platit náklady řízení protistraně, takže podávat nesmyslné žaloby se sotva může někomu vyplácet, a tvrdit, že si advokáti a exekutoři dělají zlatý důl ze žalob pro “pár desítek” korun, může sotva někdo příčetný.

A jestliže není kouře bez ohně ptám se, co se nám to představitelé justice pokoušejí sdělit? Snad ne to, že soudní poplatky by měly být podstatně vyšší, aby si to s　dlužníky vyřídili exekutoři a ne, aby ta chamraď, dokonce drze zastoupena advokáty, obtěžovala soudy žalobami pro mizerné tisícikoruny? Jakoby to byly dnes v　Čechách nějaké peníze, že?