Při vzpomínkách na život a dílo Mistra Jana Husa v souvislosti se státním svátkem 6.7. 2012, byla přípomenuta i problematika tzv. odpustků, jedné z nejtrapnějších událostí v historii katolické církve.
Pro Husa byl prodej odpustků osudovou záležitostí: přesto, že král Václav IV., který dosud Husa podporoval, jejich prodej z politických důvodů velmi podporoval, postavil se Hus ostře proti tomuto kupčení. Tím ztratil přízeň krále a na vahách osudu převážili jeho nepřátelé….
Historie se vesměs na prodej odpustků dívá velmi kriticky. Stačí připomenout jen dvě zmínky: v Encyklopedii Diderot z r. 1999 se píše pod heslem „odpustky“: „V křesťanství odpuštění dočasných trestů ze spáchané hříchy…V pozdním středověku se rozmohl prodej odpustků (mnohdy falešných) profesionálními odpustkáři. Často byly odpustky i důležitým zdrojem církevních příjmů. Boj proti kupčení s odpustky byl jedním z podnětů husitského hnutí i německé reformace.“
Ottův slovník naučný z r. 1902 píše obšírněji: „Odpustky jsou prominutí časných trestů za spáchané hříchy, čili milost propůjčená od církve kajícím se křesťanům, aby za hříchy své nemuseli snášeti časné tresty, buď zde na zemi nebo v očistci. …Odpustkový institut se stal pomůckou k zjednávání nákladu nejen na výpravy proti nevěřícím, ale i na válečné podniky proti kacířům a křesťanským panovníkům, kteří buď nesnadnili se s papeži nebo v době církevního rozkolu přáli jedné straně proti druhé. Proti neslušnému šíření odpustků tak zvanými quaestory (sběrači odpustkových milodarů) se ozývali kárné hlasy již ve XIII.století…“
Není proto jistě bez zajímavosti se seznámit s tím, jak se na problematiku odpustků dívá současný vysoký představitel katolické církve. Metropolita moravský a olomoucký arcibiskup Jan Graubner nám v rozhovoru týkající se převážně církevních restitucí („Církve restitucí nezbohatne….“Právo 23. 6. 2012) sdělil k této problematice toto: „A odpustky? Předně musíme připomenout, že církev nikdy neodpouštěla bez uložení povinnosti nehradit způsobenou škodu. Některé zlé činy nešlo jednoduše napravit, proto se ukládalo pokání, třeba za vraždu pět let postu, z toho dva roky o chlebě a vodě. Za každé opilství sedm dní o chlebě a vodě. Odpustky se říkalo tomu, když někdo mohl nahradit půst stanovenými modlitbami nebo dobrými skutky, mezi některé se někdy počítaly i hmotné dary pro kostel nebo klášter. “
Zvláštní, že? Buď pan arcibiskup nezná historii, nebo nám vědomě zamlčuje pravdu, nemám-li použít expresivnější výraz. Ale ani jedno ani druhé však právě v těchto dnech není ku prospěchu církve, ale zejména ne k nějakému všeobecnému vzájemnému porozumění, které stále hledáme.
