Kvadratura kruhu Ústavního soudu.

Až obsedantní posedlost, se kterou se Ústavní soud věnuje problematice nájemného, ač zdaleka nejde o jedinou regulovanou cenu, a zcela zjevně tak činí bez jakékoliv vztahu k ekonomickým a sociálním důsledkům svých rozhodnutí, což ovšem právě u nájemného je sotva možné, resp. řečeno přesněji je zcela vyloučeno, vyústila nedávno v Nález č. Pl.ÚS 27/09 ze dne 28. 4. 2009, nazvaný „K úhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného“. Jeho publikování nevzbudilo žádné větší, ať již odmítavé nebo nadšené reakce na straně pronajímatelů i nájemců z jediného, ale podstatného důvodu: troufám si říct, že pro současnou praxi má tento nález jen malý význam. Týká se totiž  pouze těch žalob, kterými se pronajímatelé domáhají zvýšení nájemného do 31. 12. 2006, když, jak soud v nálezu výslovně konstatuje „zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již  jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 zák. č. 107/2006 Sb.“ A nyní již nové žaloby v této věci podati nelze, neboť již uplynula tříletá promlčení lhůta. Plénum Ústavního soudu v tomto nálezu sjednocuje  názory jednotlivých senátů, kdy jejich judikatura v této věci byla nejednotná,  a jak už tomu u nálezů Ústavního soudu bývá, nejde o názor zcela jednotný. Naopak. Jde o většinu dosaženou opět rozdílem jednoho hlasu, neboť z 15 soudců jich 7 podalo odlišná stanoviska, často velmi významná. Čímž ovšem nemá být řečeno, že by šlo o Nález málo významný. Zdaleka ne. V řadě otázek je možné  právní názory v něm obsažené považovat za přelomové.

Pokud jde o důvody žalob a období dotčené žalobami pronajímatelů, pak Ústavní soud jen potvrdil své dřívější stanovisko spočívající v tvrzení, že „žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu, „která měla vzniknout„ v důsledku  dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, podle kterého je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné“, je třeba posuzovat podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem (zák. č. 82/1998 Sb.)  a stanoví, že obecné soudy  jsou povinny věc posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“ s tím, že od nájemce je možné (resp. bylo v té době možné) požadovat zvýšení nájemného od data podání žaloby, zatímco „za dobu, která předcházela tomuto dni, může pronajímatel uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.“

Ústavní soud tedy jen zopakoval svá dřívější stanoviska, že soud mohl zvýšit nájemné od podání žaloby  a nikoliv až od právní moci rozsudku, jak některé senáty judikovaly dříve,  a vystavil tak řadu nájemců povinnosti splácet  desetitisícové dluhy, které jim vznikly za dobu několika let, která uplynula od doby podání žaloby do rozhodnutí soudů,  než byla jejich povinnost platit vysoké nájemné postavena najisto. Že toto bylo v souladu s ochranou nabytých práv všech, nejen pronajímatelů, si rozhodně nemyslím.

Ústavní soud se v tomto citovaném Nálezu pustil do obsáhlého výkladu svého pojetí omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu. Konstatuje, pokud Listina stanoví, že omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu je možné jen za náhradu, neznamená to - podle Ústavního soudu - že pronajímatel, resp. kterýkoliv vlastník, by měl „právo na náhradu škody za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem“.  Vyslovil, že  Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod není bezbřehý, a podléhá řadě omezení, jenž lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní  jeho ústavnímu a potažmo zákonnému omezení“.  Jde přitom, podle názoru Ústavního soudu, o taková omezení, která „jdou nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti “.  Znamená to, že omezení vlastnického práva se může týkat jen některých vlastníků a jiných nikoliv, pokud je takové omezení „v souladu s principem rovnosti v důsledku existence skutečností tuto nerovnost dostatečným způsobem odůvodňujících“.

Jako nezbytnou podmínku omezení vlastnického práva, kterou Ústavní soud připouští, „je intenzita omezení vlastnického práva, jenž může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a délkou trvání tohoto omezení“.   

Pozoruhodné jsou úvahy Ústavního soudu, pokud jde o délku časového období, ve kterém mělo dojít k nezákonnému omezení vlastnického práva pronajímatelů, a to z hlediska veřejného zájmu, neboť jak ÚS zdůraznil,  „ posouzení veřejného zájmu však vyžaduje vzít v úvahu jeho časový úsek.“  Zde se soud, podle mého názoru, pouští na velmi tenký led.  Soud zde vyslovil: „ačkoliv nelze nalézt přesnou hranici, od kdy již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ústavně konformní, plyne z dosavadní judikatury Ústavního soudu s ohledem na derogační nálezy ...že za takový závěr nebylo možné akceptovat již v roce 2000.“ Opravdu zvláštní.  Před tímto datem tedy regulace nájemného patrně byla ustavně konformní, což ovšem staví do zcela jiného světla postavení  žalobců - pronajímatelů - u Evropského soud pro lidská práva ve Štrasburku v jejich známé žalobě na český stát. Ti totiž zde tvrdí, že v rozporu  s jejich ústavními právy byla úprava nájemného již v devadesátých letech.

Od konkrétního  postavení žalobců proti státu v této věci se ovšem Ústavní soud poněkud distancuje.  „Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do  jeho  základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byla splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu.“ Pro obecné soudy opravdu olbřímí úkol.: opravdu se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy mají k dispozici prostředky, jak toto zjistit. Jak analyzovat  situaci jednotlivých vlastníků tak, aby mohly vážně zodpovědět otázky Ústavním soudem  položené?  Kupodivu nevzal Ústavní soud v úvahu - neváhám říci debakl, který u obecných soudů skončilo Ústavním soudem doporučené  stanovování rozdílů mezi tržním a regulovaným nájemným, kdy za tržní nájemné byly označena částky, které požadovaly realitní kanceláře ve svých nabídkových inzerátech?  Zejména, když Ústavní soud dále vyslovil: „Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu vůči státu za nucené omezení vlastnického práva...nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným“.

Natož pak mezi nabídkovými cenami realitních kanceláří, které jsou dnes vydávány za“tržní nájemné“,  když obecný soud může v praxi sotva zjistit něco jiného, dodávám já. Právě v těch, pro justiční praxi jen málo použitelných právních názorech, a s odvoláním na jednu část odlišného stanoviska soudce P- Hollandera, kterou zmiňuji níže, spatřuji onu „kvadraturu kruhu“ Ústavního soudu, totiž snahu řešit závažný a zdaleka nejen právní problém způsobem, který v praxi nejen že selhává, ale zasahuje do nabytých práv tisíců lidí způsobem, který od nich nelze, alespoň podle mého názoru,  spravedlivě požadovat.

Ale ani již samotnému, z dřívější doby známému stanovisku Ústavního soudu, pokud jde o  právo pronajímatelů domáhat se na státu odškodnění za skutečnou nebo domnělou škodu, která měla vzniknou regulací nájemného kvůli  nečinnosti Parlamentu, není již přijímáno ústavním soudci tak zcela bez výhrad. Tak soudce P. Holllander  se ve svém odlišném stanovisku ptá, zda vůbec je „v demokratických zemích předvídaná odpovědnost  za újmu způsobenou zákonodárcem neakceptováním judikatury ústavního soudu“ a konstatuje, že „ na úrovni ústavních a zákonných úprav, jakož i v oblasti doktrinální, nelze v evropském rámci vůbec mluvit o existenci principu odpovědnosti státu a „protiústavním mlčení zákonodárce“, spočívající v povinnosti nahradit škodu“. Jinými slovy nikde v Evropě neexistuje možnost, aby  Ústavní soud uložil státu povinnost odškodnit nějaký subjekt jen proto, že podle jeho názoru  byl zákonodárce v nějaké oblasti právních vztahů nečinný, jako tuto povinnost stanovil náš Ústavní soud. Dále  pak P. Hollander  ve svém odlišném stanovisku  konstatuje to, nač jsem se již odvolával shora: „V této souvislosti si nelze nepovšimnout bezradnosti stanoviska, v němž (bod 15) se konstatuje, že „ nelze nelézt přesnou hranici, odkdy již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ustavně konformní“. Pokud tedy tuto hranici není s to identifikovat Ústavní soud, jakým způsobem tak mají učinit obecné soudy u žalob….?“  V této otázce je, podle mého názoru,  soustředěna veškerá pochybnost o praktickém použití dosavadních nálezů Ústavního soudu týkajících se nájemného v justiční praxi.

A konečně považuji za významné zde citovat jednu z klíčových částí odlišného stanoviska soudce P. Hollandera: „ Majorita pléna tímto z celé soustavy základních práv a svobod vybírá pro jí konstituovaný „nárok“ toliko jediné, základní právo vlastnické, z čehož plyne, že protiústavnost dlouhodobé protiústavní nečinnosti zákonodárce, jež by měla za následek dotčení v základním právu na život, osobní svobodu, lidskou důstojnost, svobodu pohybu  a pobytu svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobody projevu  atd.atd., by  stanoviskem konstituovaný „nárok“ způsobilá založit nebyla.“  Ochrana vlastnického práva před ochranou práva jiných má zřetelně u našeho Ústavního soud přednost.  Jak v této souvislosti nepřipomenout  dnešním Ústavním soudem dávno zapomenutou zásadu „zaplatitelnosti práva“, jak byla obsažena v  Nálezu ÚS č. 231/2000 Sb., který stanovil: „V souladu s principem respektování schopnosti platit nájem by měli být nájemníci chráněni vhodnými opatřeními proti excesivním nájmům nebo proti excesivnímu zvyšování nájmu.“

A nedosti na tom. Ústavní soudci V. Kůrka, J.Nykodým, a J. Mucha  ve svém  odlišném stanovisku k analyzovanému nálezu poukázali na další „tenký led“, na který se Ústavní soud pouští. Píší: „Konečně nelze přehlédnout ani možný (nebezpečný) precedenční význam přijatého stanoviska. Jestliže byla odpovědnost státu spojena s „protiústavní nečinností“ Parlamentu, nemusí být snadné  tuto základnu oddělit od jeho „protiústavní činnosti“, konkrétně deklarované Ústavním soudem v derogovaném ustanovení zákona, z něhož by vyvstaly jednotlivým subjektům nároky, přiznané poté nevykonatelnými soudními rozhodnutími (srov. § 71 odst. 2 větu za středníkem zákona č. 182(1993 Sb., o Ústavním soudu).“

Zdá se tedy, že sjednocující Nález Ústavního soudu přináší více otázek, něž odpovědí, a k obecně akceptovanému  právnímu názoru, který by kultivoval právní vědomí členů společnosti, má velmi daleko…