Čtvrtá komora Parlamentu?

Jedním z dalších – jistě mnoha – poučení z nynější vládní a spíše politické krize, je  další doklad o nedospělosti české parlamentní demokracie  spočívající v tom, že  politikům nestačí  dvě  komory Parlamentu, stále častěji si berou na pomoc i další – třetí komoru, totiž Ústavní soud, ale to stále ještě nepostačuje. V poslední době vstupuje do politických rozhodování čtvrtá komora Parlamentu, totiž Policie České republiky.

Kdejaký politický spor v poslední době končí voláním po „důsledném vyšetření“, dokonce do omrzení opakovaném „padni komu padni“, což má učinit nikoliv politický orgán, ale policie. Ta je ovšem poslední, kdo tak může činit…

Stále častěji slyšíme od lidí, a dokonce od samotných politiků, stížnosti na to, že se nikdy nic nevyšetřilo. Jak by také mohlo: předražené zakázky nejsou trestným činem a policie zde nic vyšetřit nemůže.  Neetické nebo nevhodné a neadekvátní chování  ministra je problémem politickým bez ohledu na to, zda byl nebo nebyl spáchán trestný čin a policie  není oprávněna k tomu cokoliv říct.  Zdá se být více než zřejmé, že pokud dnes někdo z politiků volá po  „přísném a důsledném vyšetření“ policií, neříká nic jiného, než že politický problém nyní řešit nebude (nechce, nemůže, nesmí ect. ) a počká si, až policie, která nic nemůže, nic  nevyšetří, jinými slovy, až se na věc zapomene. A další „kauza“ bude zařazena do množiny „nevyšetřených“ v důsledku politického ovlivňování policie, v daleku její neschopnosti v důsledku  špatného ministra, v důsledku špatného policejného prezidenta…můžete si vybrat.

Druhou množinou „nevyšetřených kauz“  tvoří ty, které nebyly vyšetřeny, protože se nikdy nestaly. Sem patří „skandály“ bývalého starosty Kladna za ODS,  byt prezidenta NKÚ, kauza Budišov a mnohé další.

Nemá tímto být řečeno, že by policie neměla být povolána k řešení a šetření skutečných trestných činů, ať již se staly či ohledně jejich existence existuje důvodné podezření.  Ale bez ohledu na cokoliv politické konsekvence chování kohokoliv musí být řešeny politickými prostředky. Podmiňovat jedno druhým  znamená nepatřičně povolávat policii k řešení  otázek, které jí nepřísluší a opačně: umožnit těm, kteří by politickou odpovědnost  měli nést, tak nečinit.

S tím ovšem souvisí i pozoruhodný paradox současné vládní krize: při každé příležitosti nás politici, v poslední době především R. John, ujišťovali, že ministr vnitra nemá na policii žádný vliv a v ničem policii ovlivňovat nemůže, současně však trvali na obsazení funkce ministra vnitra, aby mohli vyšetřování trestných činů spojených s korupcí (protože nic jiného, než trestné činy policie vyšetřovat nemůže!)  ovlivňovat – jistě v pozitivním smyslu. Tak že jak je to: co vlastně může nebo nemůže ministr vnitra?