Co si budeme ženy namlouvat, která z nás ve skrytu duše nedoufá v onu kouzelnou větu a krásný šperk k tomu? Moje představy o zásnubách byly zmačkané jen do té podoby, že půjdeme na večeři při svíčkách, které většinou hned sfoukávám a číšník je opětovně zapaluje. A snad ve skleničce šampaňského bude plavat kroužek zlata.
Abych se přiznala, zásnubní verze v restauraci mě však mírně odrazovala. Obrázek celé restaurace zírající na mého klečícího přítele zrovna nebylo to pravé ořechové. Odvážnější představy byly na pláži při zapadajícím slunci. V Paříži pod ocelovou Eiffelovkou, stejně už se tam dlouho chystáme. Podstatně levnější a schůdnější varianta, prstýnek se svůdně povaluje a leskne na vršku dezertu. Jím poměrně rychlým a nedočkavým tempem, což asi přítel uvážil a uvědomil si, že prstýnek můžu sníst, spolknout a večer zcela neromanticky zakončit na pohotovosti. Každopádně jsem tak trošku očekávala něco podobně tradičního a vrcholně romantického.
Můj milý asi musel dlouho přemýšlet, jak mi ten nádherný prstýnek ve tvaru srdce navléknout na prst. Samozřejmě tomu předcházelo požádání o ruku dcery mého otce. Dost jsem se toho obávala, jelikož milovaný měl napsanou žádost na papírku a občas se musel nakouknout jako do taháku při písemce z dějepisu. Abyste rozuměli, nemluví česky, ale tuhle větu česky vyslovil a světe div se, můj ctěný rodič překvapivě rozuměl. Vtipně odpověděl "Kterou? Levou nebo pravou?" Načež se uklidnil a řekl "Ano, s radostí! Málem mně do očí vrhkly slzy, to víte, takovéhle chvíle asi víckrát v životě nezažiju. Všechno se pochopitelně zapilo a náležitě prodiskutovalo.
Měli jsme vskutku nabité dny. Po jednodenním vyčerpávajím výletě do Edinburghu, kde jsem si tajně snila o tom jak poklekne v historickém parním vlaku, jsem si dvakrát skočila do práce na dvanáctku a další den brzy ráno jsme odjížděli na letiště, odkud jsme odlétali do milovaného Portugalska. Posezení s rodinou, po vlně obžérství, či chcete-li nesystematického přejídání, popíjení výborného a osvěžujícího Vinho Verde na mě padla únava. Jediné na co jsem dokázala myslet, byla čerstvě povlečená a voňavá postel v prvním patře. Dovlekla jsem se do postele, natáhla na sebe přítelovo triko. "Nemáš chuť na čokoládu?", "To tedy nemám, je pozdě a chce se mi spát!"
"Já bych si kousek dal!" Abyste dobře chápali, tu sladkou mlsůtku rozplývající se na jazyku mám opravdu ráda, ale v ten moment moje jediná myšlenka byla ta, ponořit se co nejrychleji do říše snů. "Dobře, ale jen kousek", svolila jsem po chvíli. Přítel šmátral ve tmě v kufru, pak vytáhl krabičku, byla trochu větší než obvykle, ale pořád mi nebylo nic podezřelé.
Otevřela jsem ji, uviděla malé kostičky čokolády "Will you marry me?" a prstýnek uprostřed..dál už se snad nemusím rozepisovat. Bylo to krásné a jasně potvrzující, že na sobě nemusíte mít šaty, přítel elegantní oblek, ale i v obyčejném sepraném třičku a trenýrkách jde mezi zíváním odpovědět s radostí a láskou "YES!"
