Malá příprava na zimu. Článek na zchlazení v horkých letních dnech. Než se člověk něco naučí, čeká ho dlouhá cesta. V tomhle případě byla krásně sněhobílá a předlouhá.
Před x lety jsem se chystala poprvé na běžky. Bývalý přítel mi od sestry půjčil nové, zdůrazňuji zbrusu nové a řádně navoskované (dle mého laického názoru pro nováčka zcela nevhodné) lyže. V té době jsem bydlela v blízkosti zasněžených Chřibů (tu zimu vypadaly jako na obrázcích Josefa Lady) a tak místo pro učení bylo nad slunce jasnější. Nechápala jsem, proč všichni nadělají tolik cavyků kolem běžkování.
Do batůžku jsme hodili termosku s čajem, plucku s vlastnoručně nasbíranou meruňkovicí, optimismus a další nezbytnosti potřebné na běžky. S neskrývaným nadšením jsem si nasazovala boty a vklouzla do lyží. "Hlavně jeďme někam, kde nepotkáme nikoho známého", nabádala jsem přítele. "Ale no jasně, koho bychom tu mohli potkat", odvětil. Vyrazili jsme, našli stopu a běžky jely jako po másle. A když píšu jako po másle, myslím tím jako po másle. V některých úsecích jsem nemohla lyže ovládat a mávala jsem kolem sebe hůlkama jako pominutá. U sjezdů z mírných kopečků mi nikdo nemohl upřít vrozenou eleganci k padání. I přes několikastupňový mráz jsem byla zpocená jako myš. Asi po hodině snahy ovládat techniku běžkování jsem dostala hysterický záchvat, sundala jsem si lyže a se slzami v očích jsem byla naštvaná na celý svět, včetně těch sněhem pocukrovaných stromků okolo. Hlavou se mi honilo, jestli mi zdravotní pojišťovna bude hradit případný převoz z lesa. Přítel si byl vědom toho, že ve vypjatých okamžicích na mě není radno mluvit. Jen pípl: "Prosím tě, nasaď si je a to už dojedem".. Upozorňuji, že jsme byli asi v polovině cesty a dokonce ani představa horkého, po skořici a hřebíčku vonícího svařáku mě nechtěla donutit doběžkovat zpátky.
Po chvíli se kolem nás prohnala skupinka veselých běžkařů a mezi nimi se ozval sladký, známý hlásek. "No nazdárek Jani, to je super, že se takhle potkáváme uprostřed Chřibů. Jeďte s náma do chaty a dáme si panáka". Hrdě jsem vstala, oprášila si ze zadku sníh a společensky konverzovala. Srabácky jsem nechtěla přiznat, že jsem hysterka a na běžkách to zkrátka napoprvé neumím. "Jen jsme si dali pauzu", pípla jsem a rukou jsem ukázala na svoje opodál, ve vzteku odhozené běžky, rukavice i čepici. Pravděpodobně je zalila vlna pochybností při pohledu na kost promrzlého přítele s rampouchy místo vlasů a moji tvář (se kterou bych jistojistě uspěla v komparzu na roli Marfuše), ale nedali nic najevo. Domluvili jsme se na jiný den a oni s elegancí běžkařům vlastní, odběžkovali. Já si po chvilce s znovu nalezeným, byť hluboko pohřbeným optimismem a nadějí opět nasadila lyže a jelo se.
Už vůbec se nebudu zmiňovat o malých "technických" detailech, kdy se mi zoufale chtělo jít na záchod. My ženské to máme trošku ztížené. Věřte mi, stahovat si kalhoty na kšandy v několikastupňovém mrazu a hledat trošku obtloustlejší smrk, není žádný med. Totálně vyčerpaná jsem z toho co jsem dřív s jistotou nazývala "nohy" sundala běžky a učila se znovu chodit. Kdo běžkuje, ví určitě zcela přesně o čem mluvím. Nohy zkrátka vypověděly službu a já si připadala jako hadrová panenka. Vypila jsem slíbený svařák a zadumaně jsem přemýšlela, co na tom proboha ti lyžaři mají. Plno námahy a.. O čem že to všichni běžkaři básní? Kochání se krajinou, romantika? Přísahala jsem si, že už nikdy, nikdy na běžky nevlezu. Kdyby mi to tenkrát někdo donesl na papíře, podepsala bych mu to vlastní krví. A Chřibům se pomstím tím, že do nich nevkročím ani v létě! Přísahu jsem samozřejmě porušila a ještě několikrát jsem tam svým osobitým jezdeckým stylem prosvištěla na běžkách za pár stovek z bazaru.
Po příjezdu mě uviděla sestra přítele a vyděšeně hleděla na svoje červené lyže na autě. "Ty jsi jezdila na těch svi..ch? To tě tedy obdivuji, protože já z nich šílela v Orlických horách. Vítězoslavně jsem se podívala na přítele. Cože to říkala? Sv...ě běžky?
P.S. Kačko, tak snad někdy příště:)
