Život po překročení určitého věku nemusí být nudný a šedý, prošpikovaný bolestí ze všech možných nemocí.
Jistě, každý nemá to štěstí, že si až do smrti proplouvá životem bez vážnějších nemocí a bolesti. Většinou si stáří spojujeme s nemohoucností starých lidí. Ale tak to přece není. Zkusme naslouchat příběhům starších lidí, předávejme jejich životní příběhy dál.
"Já až budu stará/ý, tak budu sedět doma v houpacím křesle a číst všechny ty knihy na které se mi v knihovně usadila vrstva prachu. Vedle sebe mít sklenku vína či whisky. Upřímně, tato představa se zdá velmi příjemná. Někteří prohlašují, že se stáří nechtějí dožít. A už vůbec ne v případě, pokud by onemocněli a museli se nechat opečovávat.
Dáma, která překročila sedmdesátku. Pěkně upravené, natočené šedivé vlasy. Žádná zástěra, ale v mírně obnošená sukně a zelená halenka. Na prostředníčku se občas blýskne zlatý prstýnek. Je na něm jméno manžela, který s ní už není spoustu let. Sedí naproti mě a pozoruje jak dojídám voňavou polévku. Druhý chod se ohřívá na plynovém sporáku. Ona moji péči nepotřebovala, to spíše já. Měla ráda moji společnost a já tu její přímo zbožňovala.
Každou středu jsem docházela do starého bytu v činžovním domě. Stoupám po schodišti a snažím se nevnímat pach domu. Domu, kde se linou a mísí pachy ze všech bytů. Najíst (vždyť jsem byla tak pohublá a musela jsem jíst, jak jsem se středeční pravidelností slýchávala a pochopitelně jsem byla každý týden pohublejší a pohublejší), povysávat staré, léty ošoupané koberce (vysavač fungoval jen po milé domluvě a příslibu, že ho nechám minimálně týden odpočívat), utřít prach a zaběhnout pro menší nákup do blízkého obchodu. Vzpomínám na malý obchůdek, kde se prodavač znal se všemi, kdo k němu přicházeli na nákup. Atmosféra, která tam panovala a konverzace majitele, tak po tom se mi stýská vždy, když omylem zabloudím do obrovského hypermarketu, kde si připadám ztracená a dělá se mi mdlo. Odměnou je mi plná taška jídla (stačila pro mě i moje tehdejší hladové spolubydlící), ale především káva servírovaná v kytičkovaném šálku. Nechat se unést do příběhů vyjímečné dámy. Vyjímečné svojí "obyčejností". Dámy, která přežila svého syna. Žila pro svoji rodinu a byla náležitě hrdá a pyšná na všechny vnoučky, kteří se na mě zubili z rozestavěných fotografií. I po smrti syna našla hluboko pohřbený optimismus a chuť žít. Když se usmála její drobounké vrásky kolem úst společně s těmi v obličeji vykouzlily laskavou tvář na kterou jsem pohlížela s obdivem. S elegancí a veselostí proplouvala podzimem života. Její "rady do života". "Na každého se usmívej, buď milá a všem pomáhej", slyším jako dnes. Ne, nesmála jsem se tomu ani neopovrhovala. Vím jak jednoduše zní, ale o to těžší je podle nich žít.
Ve svých více než sedmdesáti letech měla okruh přátel s nimiž chodívala tančit, jezdit na výlety, popíjet víno (červené je přece na krvinky a krásně červená líčka) a povídat si. Nikdy nezapomenu na moje veselé myšlenky, kdy zazvonil telefon v mém pronajatém bytě a mnou milovaný hlas říká: "Janičko, zítra nechoď, jdu tančit!"
