Jako malá jsem hrozně ráda chodila po dřevěných prochozených schodech na kůr. Omylem mě strčili mezi pár holek s krásnými hlasy. Krákorala jsem tam s nimi každou mši. Hrozně to rvalo uši a tak jsem to s hrdostí sobě vlastní po určité době vzdala.
Staré varhany a oprýskané stěny malého venkovského kostelíka z třináctého století. Ti všichni okolo. Některé tváře jsou mi cizí, ale drtivou většinu příběhů lidí z malé vesničky znám. Zvláštní pocit, že sem nepatřím, ale jakýmsi zapřičiněním osudu tu jsem. Už jako malá holka jsem ráda poslouchala farářovo kázání, ale vždy jsem k němu měla výhrady. Teď už to přiznat můžu. Přála jsem si, aby bylo krátké a farář přestal nabádat lidi ze zadních lavic, aby se přesunuli dopředu. Není to snad jedno kde ovečky sedí? Můžu sedět na kostelních hodinách a přesto tam budu. Moje přání tenkrát vyslyšeno nebylo. Dnes když tu po pár letech sedím, nevadí mi, že je dlouhé. A ono není. Farář je jiný a už to tak neprotahuje. Přijde mi, že razí heslo "stručně a výstižně". Zase si něco bručím a zase mám výhrady.
Zastávám názor, že "být" křesťanem není jen pravidelné chození v neděli do kostela a povinné odříkání Otčenáše po zpovědi. Člověk by měl žít jako křesťan každým dnem. S chybami i bez chyb.
Rozhlížím se kolem. Vrásčité babičky v šátkách, které zakrývají šediny. Hůlky opřené na okraji hnědých, už po sté natřených kostelních lavic. Ufňukané děti, kterým to přijde moc dlouhé. Podáváme si ruce. Rádoby srdečně, tady na místě božím se na chvíli zapomínají sousedské roztržky a menší nedorozumění. Všichni si přejí jen to dobré. Zvony zvoní. Mám ráda ticho kostela. Pocit, že to pro co jsem se až doteď složitě rozhodovala, najednou vím. Že všechny ty otazníky co kolem mě poskakují, mají odpověď.
Nedá mi to. Z paměti mně automaticky vyskakuje text a melodie zní v uších. Dlouho jsem nezpívala a tak se snažím zpívat. Pořád stejně falešně jako před několika lety, ale ráda. Všem láskám dává se na vědomí, že jsem zase na pár dnů doma.
Myšlenky se jako korálky rozkutálely do všech koutů kostela. To jsme šli v malé portugalské vesnici do ještě menšího kostela. S úctou k těmto stavbám při vstupu namáčím svoji pravou ruku do zbytku vody v kamenné nádobě. Brr, studí to jako led. V šatech na ramínku. Hm, takhle spoře oděnou by mě do Vatikánské baziliky nepustili. Tenkrát jsem si na sebe musela natáhnou kamarádovu mikinu, abych tam mohla vstoupit. S úžasem hledím na kostel vykachličkovaný kachlíky s náboženskými motivy. Celý, celičký. I na stropě. Nejraději bych to vyfotila, aby mi věřili, že kostel může vypadat jako koupelna z osmdesátých let. Vždyť to znáte. Co lidi nevidí, tomu nevěří. Ale já nerada fotím kostely a katedrály zevnitř. Jen zvenku. Neptejte se proč, nevím jak to vysvětlit.
Vzpomínky mě unášejí dál. Jsem na vystoupení Harlem Gospel Choir v krásných prostorách Janáčkova divadla v Brně. Emotivní a energií vibrující písně musí hnout i s neznabohem. Zpívání a tleskání oslavující radost ze života a víru v Boha. Jejich hlavní myšlenka, spojit všechny lidi a národy dohromady jakoby byla neviditelným písmem napsána nad hlavami zpěváků. Je to přes písně, které ve svých textech oslavují Boha, ale nevadí. Tak jsem se přistihla, že se vlním, usmívám a zpívám si s mými nejbližšími. Kdyby mi někdo říkal, že budu téměř tančit v divadle mezi červenýma sedačkama a budu mít ruce červené od tleskání, neuvěřím. Ale síla a energie tryskající z této skupinky černochů s nádhernými hlasy, donutila ke zvednutí ze židle snad úplně všechny. Můžete si věřit v co chcete a nazývat "sílu" nad námi jak je libo, ale tohle je něco víc..
