Tuhle větu jsem zaslechla v poslední době několikrát. Dospělí s oblibou prohlašují, jak rádi by se vrátili zpět do dětství. Prý bezstarostné období, které se s odstupem času zdá jako procházka růžovým sadem.
Ale je to skutečně tak? Copak jsme už zapomněli to nenáviděné ranní zvonění budíku? Už si nevzpomínáme na nejapné poznámky spolužáků, pokud jsme byli tlustí či příliš hubení, zrzaví, pihatí či brejlovci? Všechny ty písemky a testy, při kterých jsme hrdinsky vytahovali počmárané taháky, "chození za školu", poznámky či v horším případě ředitelské důtky a dvojky z chování? Ten pocit strachu, kdy jsme měli oznámit, že vysvědčení nebude přesně podle představ rodičů? Jejich povídačky o tom, jak proplouvali školními roky se samými jedničkami, ale pokud vy chcete vidět zažloutlé vysvědčení můžete převrátit dům vzhůru nohama a ono zkrátka není k nalezení? Nemluvě o tom, pokud děti žijí v narušených rodinách, kdy jeden z rodičů pije, nemůže se odpoutat od hracích automatů, fyzicky trestá dítě... Nemusím jít nutně až tak daleko, ale ze zkušenosti vlastní a spousty mých přátel vím, že dětství není tak krásné, jak někteří nostalgicky vzpomínají po pár letech. Nebo už zapomínáme ty nekonečné hádky rodičů, kdy jsme se zavírali v pokojíčcích a nechtěli nikoho vidět? Domácí vězení, kterými nás rodiče trestali? Jakkoli jsem proti fyzickým trestům, raději jsem si přála být trestána občasnou fackou, která by jistě přebolela, ale tu dusnou atmosféru, kdy je malý človíček přehlížen a jakoby neexistoval, tak tu budu mít navždy v sobě.
Abych nebyla jen nespravedlivá. Krásné zážitky jistě předčí ty bolestné. Ale já už nechci slyšet větu- "chtěl, chtěla bych být opět dítětem". Nemají starosti s placením účtů, hypotéky, neřeší problémy dospělých.. Ruku na srdce. Víme to jistě? Já bych se do dětství už vrátit nechtěla. Přestože mám i mimo špatných vzpomínek kupu krásných. Myslím, že nikdy nezapomeneme na obejmutí a pohlazení rodičů. Ujištění, že vše, co nás trápí bude v pořádku. Dětství nás formuje a my si do dnů "dospělých" neseme všechnu krásu a bolístky.
Malé nahlédnutí do "bezstarostného" života šťastného dítěte.. "Ahoj Jaňulko, jak se máš? A jaké máte počasí? Ve škole zatím nemám žádnou trojku, vládnou zatím hlavně 2 a pár 1iček. Dneska se poprvé ochladilo a začal pravý podzim i když svítilo sluníčko. Včera jela Evi do Penny a koupila mi hezké tří patrové pouzdro-levné. V kostele budeme mít příští týden nového a mladého faráře. Včera jsem byla u Marti na oslavě narozenin. A Sylva má příští měsíc. Marti jsem koupila tu želvičku, cos mi dala jednou na vánoce-s hejbací hlavičkou. Mamka mi možná, sice až na vánoce koupí křečka. Ti jsou hezcí, ale taky jsou malí a mrštní, ale to nevadí. Mirka je teď na počítači a poslouchá musiku. Mě to poslouchat nebaví. Tak se měj..pá"
