Ještě před pár lety jsem chtěla vidět "zlaté prasátko". Hladověla jsem nejen kvůli prasátku, ale abych si víc vychutnala štědrovečerní večeři. Od rána jsem umírala hladem a když už to bylo k nevydržení, tak jsem potají kradla cukroví ze špajzu. Bylo mi však jasné, že ten "nahoře" mě musel vidět.
Jeden rok jsem opravdu vydržela i přes skutečnost, že se všichni okolo cpali. Vůně oloupaného pomeranče mi přišla v tu chvíli stejně omamná jako kdyby kolem mě stříkali Chanel no.5. Odolala jsem. Po páté odpolední mi už bylo tak zle od hladu, že jsem si v tomto stavu vytvářela v mysli obrysy pomyslného prasátka. Jen nemělo barvu zlata.
Na otázku, jestli mám ráda Vánoce nerada odpovídám. Jsou momenty, které nim patří a já je miluju. Procházet se po nádherně vánočně nazdobeném náměstí plném malých stánků a zkřehlými prsty držet v rukou plastový kelímek se svařákem. Bože...k tomu hrají z reproduktorů na přichystaném pódiu koledy a vánoční nostalgie je tu. Opouští mě ovšem ve chvíli, kdy se vracím narvanou tramvají domů. Obtěžkána taškami, na moji nohu si někdo odloží obrovskou krabici a do zad mi vrazí ruličku vánočního papíru. Sváteční atmosféra mě opouští i přes to, že jsem s nevinností vypila asi tři "vinné" kelímky. Hypnotizuje mě pán i pes a ještě u toho i slintá. Jen ten pes, naštěstí. Jenže já už vidím i Santu! A hele, tam jsou další! Vinu přičítám "opojným kelímkům", naštěstí skupinka studentů vyskakuje na příští zastávce.
Vůně smrčku v obýváku u rodičů si také užívám, ale kdesi hluboko pohřbené ekologické "já" mi našeptává, že ten umělý stromek by příští rok mohl stačit. Svému "já" dávám ovšem za pravdu až na začátku ledna, kdy se z koberce marně snažím odstranit zapadlé jehličky a ještě v březnu mi občas některá z nich propíchne ponožky.
Krásné Vánoce jsem zažila, když neteře byly malé. Rozzářená dětská kukadla a zatajovaný dech způsobili, že i já bych v tu chvíli přísahala, že Ježíšek existuje. Snad i ruku do ohně bych za to dala. A navrch bych ji zalila olovem.
Jo jo, Vánoce jsou melancholické a plné vzpomínek na dětství. Na dobu, kdy Vánoce na sněhu a sáňkování nebyli jen v krabičce toužebných, téměř nesplnitelných přání. A věta: "Od pondělí můžeme očekávat vydatné sněhové přeháňky", nebyla již téměř zastaralou meteorologickou hláškou.
Díky starším sestrám jsem už jako malá věděla, že žádný Ježíšek neexistuje. Nemusela jsem tedy přemýšlet, jak Ježíšek (maličký a křehký-přece jen ležel před chvílí v jesličkách) může zvládnout a stihnout, natahat haldy dárků do každé domácnosti. A už vůbec jsem si nemusela lámat hlavu nad tím, když jsem mu jasně a čitelně psala psacím písmem o módně oblečenou panenku s dlouhými, bloňdatými vlasy, proč jsem později pod stromečkem našla nahou, plešatou imitaci panenky.
Tak a když už rychle přeskočím těch několik dnů nekonečných front, spěchu, nervózních lidí, strkanic, plískanic, obžérství a přestanu konečně přemýšlet, proč jsem Ježíškovi prozradila svůj PIN od kreditky..vidím sebe samu sedící v křesle, v teple, cpoucí se cukrovím a sledující Tři oříšky pro Popelku. Těch zbývajících pár dnů do konce roku se s partou přátel proháním na běžkách a večer v chatě prolévám zmrzlé tělo svařákem...Tomuhle říkám krásné Vánoce. Někdy si zase přeji v "Ježíška" věřit a těm co v něj nebo Santa Clause či Dědu Mráze stále věří, přeji, aby jim víra vydržela co nejdéle..
