Dveře práskly a chodbou se ozvaly kroky těžkých bot. Svazek klíčů spadl na zem. "Kde jsi byl?" zeptala se manželka.
"Zašel jsem na pár piv. Raději mi přines něco k jídlu." Terezka se přitiskne ke studené stěně a srdce jí buší jako o závod. Už je to zase tady. Ten pocit, co jí svírá srdce. Pokojík vymalovaný oranžovou barvou a vyválečkovaný květinovým vzorem. Chladný pokojík v ještě chladnějším domě. A přece je to její útočiště. Když chce utéct před světem opilce, jen otočí klíčkem v zámku. Kostkovaný polštář je celý mokrý od slz. Muž nadává. Nadává na všechno a na všechny. Na celý svět. Zkurvené komunisty, sousedy, rodinu i počasí. Čas je neúprosný. Stárne. Člověk, který zažil válku a bídu. Copak ho život dostatečně nenaučil vážit si všeho co má? Je inteligentní a sečtělý, bohužel časem jeho mysl otupěla. S každým dalším lokem uniká od reality. Nebo je to jen způsob obrany před světem, který ho v dětsví nešetřil? Vydrží dost, ale když překročí svoji hranici, stává se z něho zvíře.
"Už je zase doma, hlavně ať brzy usne a neotravuje mě přihlouplými žvásty" prolétlo holčicce hlavou. Nesnáší pach alkoholu z jeho úst a nesmyslné povídačky. Je chytrá, ale školu nezvládá na výbornou. Málokdy se totiž učí. Musí doma pracovat a když najde volnou chvíli, v myšlenkách je na míle vzdálená. Závidí ostatním dětem klid a rodinnou pohodu. Touží znát přesný význam těch slov, která zná jen z vánočních přání, ale není jí to dopřáno. Namísto toho zažívá napětí a stres.
Terezka upila čaje z nakřáplého hrníčku. Chutná hořce. I život jakoby s ním zhořkl. Utře si slzy do mokrého kapesníku a oči rudé od pláče se znovu zkusí ponořit do četby. Miluje knížky a ráda se nechává unášet do jejich světa. S každou knihou prožívá jakoby jiný život. Četbu občas přeruší křik a hádky rodičů. Nesnáší je. Bojí se despotického otce ovládajícího celou rodinu. Ve škole ji mají za uťáplou holku, ale ve skutečnosti ona taková není. Má svůj svět a pocit, že ji nikdo nemá rád. Bojuje s pocity viny, že to vše co se kolem děje, je její vina. Uvízla v pavučině bolesti. Pavučina je už za ty roky pevná a cesta z ní je velmi těžká.
Uběhne spousta let a Tereza si s radostí balí svoji tašku. Bude bydlet s přáteli. Těší se novou kapitolu života. Na novou, nepopsanou stránku. Chce za sebou nechat celé dětství. Ukradené dětství. Všechny ty zlé vzpomínky. Nevědomky si je však balí sebou. Přibalila je k dalším věcem. A když vybaluje svoji tašku v novém bytě, vykoukly na ni a hlasitě se zachechtají. Nechce tam nechat maminku, ale ta její návrhy na odstěhování ignoruje a vždy má plno důvodů proč to není možné. Tereza to nechápe a se vzteklostí sobě vlastní se domáhá toho, ať ji poslechne. Bude jim líp. Neposlechne a Tereza ví, že nemůže změnit něčí život. Má několik dobrých přátel a začíná věřit i tomu, že ji někdo může mít rád. Jen proto, že je taková jaká je. Trhá sebou při nečekaných a silných zvucích a křiku. Vyhýbá se hádkám, které stejně nikam nevedou. Vlastně vedou. Do slepé uličky nenávisti a dalším hádkám. Když na ni někdo křičí, zakrývá si dlaní oči. Ty se v okamžiku zalijí slzami. Ostatní to nechápou a myslí si, že je zvláštní. Jenže to je její svět. Vzpomínky na zlé dětství už se nikdy nesmažou.
Je krátce po půlnoci. Dívá se na film a víčka se jí zavírají únavou. Bouchnou domovní dveře. Slyší spadnout klíče na studenou dlažbu v chodbě. Dívka už slyší rychlé kroky po schodech. "Ahoj miláčku, jsem doma" opatrně artikuluje, sklání se nad dívkou a zlehka ji pohladí po vlasech. Ona ucítí ten známý, protivný alkoholový pach z jeho úst smíchaný se zbytky vůně po holení. Svalí se na postel a dívce se sevře úzkostí srdce. Vzpomínky se vrací rychlostí blesku. Zase je to tady. Nesnáší je, ale nemůže si pomoci. Přítel znavený několika pivy okamžitě usíná a Tereza je ještě dlouho ponořená do vzpomínek..
