Ruku na srdce. Koho z nás dámy či kterého z vás pánové nepotěší, když nám hádají o několik let méně? I když upřímně, nemám ráda otázky typu- "Kolik myslíš, že mi je? Párkrát jsem se dost spletla, takže odpovědi ode mne nečekejte.
Při pročítání článků mne zaujal malinký titulek "Čtyřicetisedmiletá matka kupující alkohol požádána o průkaz totožnosti". Matka dvou dětí kupovala láhev ginu pro svého tchána. V jednom velkém obchodním domě. Slečna u pokladny ovšem chtěla vidět nějaký doklad totožnosti. Evelyn M. musela ukázat řidičský průkaz, aby si láhev mohla koupit. "Nechtěla jsem věřit, že dívka si chtěla být jistá, že je mi více než osmnáct let! Rozveselila můj den". Mluvčí obchodního domu se k tomu vyjádřil tak, že chtějí každého zákazníka učinit spokojeným.
Stěží tomu mohu uvěřit. V žádném případě nechci křivdit této ženě. Na fotce opravdu vypadá mnohem mladší, než je její skutečný věk. Ale, že by ona slečna u pokladny nevěřila tomu, že je jí více než osmnáct?! Podle mne je to výsměch a ne lichocení. Nebo chabý pokus o žert. Slečně bych v každém případě doporučila preventivní oční kontrolu.
Zhruba před třemi lety se mi stala podobná příhoda. Jenže to už mi nad hlavou poletuje balónek s třicítkou. Jen tak zkušebně, protože mi do ní chybí pár měsíců. Přátelé mě vytáhli do jednoho z místních tanečních klubů. V tomto malém městě patří k nejoblíbenějším a tak se zařazujeme do štrůdlu nedočkavých mladíků a slečen. "Kam se to zase řítím"? Raději bych seděla v menší hospůdce a povídala si. Velmi ráda tančím, ale ten sobotní večer unavena po dlouhé pracovní směně, osvěžena krátkou sprchou stojím v hloučku přátel a komentuji vše okolo. Přede dveřmi stojí minimálně tři opravdu nabušení vyhazovači v černých tričkách, které vypadají, že při prudším pohybu prasknou ve švech. Konečně přicházíme na řadu. "Slečno, vaše ID." Prosím?, nechápavě civím a tvářím se, že to byl nejpovedenější vtípek, který jsem za poslední dobu slyšela. (Připomínám, že mám téměř třicet a i když si ráda poslechnu, že na třicet rozhodně nevypadám.. sebekriticky pod osmnáct rozhodně také ne) Rychle probírám svoji sbírků úsměvů a ze zaprášené poličky vybírám ten nejkrásnější. Snažím se tvářit, že to byl opravdu povedený žertík. Mladíka ignoruji a posunuji se k pokladně. V tom ucítím, jak mne imitace Schwarzeneggera uchopí za paži a zlehka vyvádí před klub. "To je zlý sen", honí se mi hlavou a začínám zvyšovat hlas. Vysvětluji, že jsem ročník 1977 a že tohle nemůže myslet vážně. Nechápu, proč si v davu náctiletých ( a některých opravdu hodně mladých) vybral zrovna mne. "Nepustím vás dovnitř dokud mi neukážete svoje ID", snaží se přeřvat křik lidí a hudbu z klubu. "Dobře, jak chcete, ale znovu opakuji, že je mi téměř třicet!" Vzhledem k tomu, že jsem v té době bydlela asi pět minut od centra, odbíhám s kamarádkou domů, popadnu řidičský průkaz a po deseti minutách, co si znovu vystojíme frontu ho pyšně, vítězoslavně a především nasraně ukazuji panu Velkému. Mezi zuby procedí, že v pořádku a já mohu jít dovnitř. Vztek se mnou lomcuje, ale rozpouští se asi po dvou sklenkách bílého.
Pokud vám někdo hádá o několik roků méně, je to určitě milá a sebevědomí zvedající záležitost. Ovšem po překročení určité věkové hranice se jedná, hádám o výsměch.. Nebo vás snad po třicítce může potěšit fakt, že po vás žádají občanský průkaz?
Že každá mince má dvě strany, tak o tom jsem se přesvědčila nedávno. Šla jsem se svojí čtrnáctiletou neteří, její maminkou (mojí sestrou) na veletrh škol. Zastavovaly jsme se u stánků a poslouchaly informace o nabízených školách. Mírně mi spadla brada, když mladá slečna referovala o gymnáziu, obrátila se ke mě a říká: "Vy jste asi maminka, že?"
