Nic nehledat. Jen dávat a přijímat. Občas se nechat unášet na moři naděje..
Den, kdy zvedneme sluchátko a z druhého konce se ozve odporný hlas, že někdo nám hodně blízký už tady zkrátka není. Den, kdy sami neseskočíme z postele, ale musíme počkat na něčí pomoc. Kdy lékař s kamennou tváří sděluje, že trpíme nemocí na kterou bohužel neznáme lék. Den, kdy se zhroutí svět, protože se dozvíme, že naše nejmilovanější osoba je nám už nějakou dobu nevěrná...
Nepřikládejme takovou důležitost tomu, že fronta na poště je příliš dlouhá, automat na oblíbenou kávu nám nevrátil mince a nevyplivnul ani tu kávu. Nepříjemná kolegyně se na nás každé ráno šklebí, přišel účet s šokující cifrou, přestala fungovat pračka a týden nepřetržitě prší.. Všechny tyhle drobnosti se vyřeší a za pár dnů si na ně už ani nevzpomeneme. Frontu vystojíme, na ztracené peníze v automatu brzy zapomeneme, účet zaplatíme a pračka už zase spokojeně vrčí..
Zato už nikdy nevrátíme životy blízkých, nevyléčíme je a najít v sobě ztracenou důvěru v někoho, kdo nám dlouhou dobu lže to také nejde během pár dnů a někomu se to nepodaří vůbec.
Tak jako víme, že po zimě přijde kouzelné jaro, tak stejně dobře víme, že po smutnějších dnech přijdou ty veselejší. Po bouřce přijde krásné počasí. Po noci začne svítání. Ráno, které nás znovu zve k tomu, abychom byli šťastní. Ne zítra, ale právě dnes.
Dny, pro které stojí za to žít. A ty dny nasáknuté naší bolestí a beznadějí jako vodou nasáklý kus hadru, nás učí děkovat za krásné včerejšky a krásnější zítřky. Jakoby něco utrhlo kus našeho srdce, kus našeho já bez něhož už nikdy nebudeme to, co dříve. Zdánlivě nekonečné dny, kdy se plácáme v bahně a nemůžeme se hnout z místa dříve nebo později skončí. To špatné, co se nám děje nás učí být vděčnými za všechny ty "malé" lidské radosti.
Naději my smrtelníci máme neustále. Neopustí nás, věřte mi. Je naším stínem, který nevidíme. I když tomu občas nevěříme, je nám stále v patách.
Je už jen na nás, jestli se naučíme radovat z maličkostí. Těch jakoby "malých" samozřejmostí, které jen prožíváme, ale vůbec si neuvědomujeme, že může přijít den, kdy se změní. Svítí sluníčko, běžíme do práce, smějeme se nebo rozčilujeme s kolegy. Že se na nás někdo usměje, s radostí obejme či pohladí. Pohladí teplou dlaní, slovíčkem. Oplácejme dvojnásobně a vždy se k nám to hezké bude vracet.
Po všem špatném, co se nám přihodí se snažíme zavřít dveře. Pořádně zabouchnout, aby se už nemohly otevřít. Čekáme, že další se otevřou a vlídně nás pozvou dále. Jenže jak se k nám má dostat naděje? Proto nechejme dveře mírně pootevřené.
Proč pochopíme že to, co milujeme a co má opravdovou hodnotu až v okamžiku, kdy to nenávratně ztrácíme?
