Neděle. S kolegy ji nazýváme "Bloody Sunday". Tradičně narváno. Zkouším projít areálem plným křičících dětí, sebevědomých fanoušků fotbalu (kde obvykle platí pravidlo čím větší skupina, tím drzejší vystupování), milenců, unavených řidičů...
Mám chuť zavřít dveře a odejít. Cítím až v kostech, že dnešek nebude můj den. Nadřízení nejsou schopni zajistit náhradu za chybějící dva kolegy, a tak zůstávám na směně sama s osmnáctiletým Oliverem. Ten po včerejším bujarém večírku a sdělení, že celých osm hodin budeme pracovat jen my dva, zbledne. Zůstáváme a snažíme se optimisticky udržet obsluhování, které obyčejně nestíhají čtyři lidé. My jsme dva. Já a teď už zelený Oli.
Slyším strašný vřískot dítěte. Hlavou mi prolétne, že snad není možné, aby to křehké stvoření vydávalo takové zvuky. Vzápětí je mi jasné, proč. Dítě se pozvrací kousek ode mě. Kdo to bude uklízet? Snad byste nečekali, že matka dítěte? Papírovým ubrouskem mu otře pusu a pro jistotu se podívá, jestli jí troška neulpěla na pěticentimetrových fialových lodičkách, které ji ladí s hezkou halenkou. Čeho já si nestihnu všimnout, že? Oli vypadá, že bude zvracet vzápětí. Nelením, beru mop a uklízím zvratky. Mám co dělat, abych na hromádku nepřidala. Proklínám svoji včerejší skleničku bílého. No dobrá, byly dvě. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi to společně s absencí spánku, ztěžují. Zápach je opravdu silný. Hm, směna začíná vskutku zajímavě.
Přiznám se vám k takové menší "úchylce". Strašně ráda si čtu nápisy na tričkách zákazníků. Přede mnou stojí mladík s úsměvem Alaina Delona. Snažím se rozlouskat nápis na jeho nebesky modrém triku. Písmenka jsou různě poházená a některá vzhůru nohama. Aha, to jsem šikulka. Rébus vyluštěn. "Zatímco se snažíš přečíst si moje tričko, já mám dost času prohlédnout si tvoje "kozy".
"Slečno, prosím vás, můžete mi připravit nové latté, pač já si do toho namísto cukru nasypal sůl," pokřikuje na mě pán. "Jistě," odpovím a protáhnu úsměv od ucha k uchu. Takhle to mám přece v popisu práce. Kdybych měla čas, okamžitě jdu k telefonu a volám do tiskárny, ať si ušetří námahu a netisknou dva názvy. Je to totiž úplně zbytečné. Přeji si být neviditelná, nebo si přes sebe přehodit Rumburakův plášť a zmizet.
"Byl jsem tu včera a když jsem doma jídlo rozbalil, všechno bylo studené a vůbec to nechutnalo nejlíp," sděluje mi svalnatý pán. Není se čemu divit. Z dálnice na které odpočívadlo stojí, to do nejbližšího místa trvá minimálně přes dvacet minut. Ale pozor! Kromě úsměvu musím za každých okolností přitakat a vyjít vstříc všem stížnostem. Zdůrazňuji všem stížnostem. I kdyby si snad někdo stěžoval, že jim namísto kuřecího sendviče ze sáčku vyskočilo kuře a spiklenecky na ně mrklo. "Smím vědět, co jste si včera vybral?" Chrlí na mě názvy jídel z konkurenční sítě. Chápavě přikyvuji a říkám: "My bohužel nic z toho co jste vyjmenoval, nemáme v nabídce." Mám chuť ho odprásknout. Jak by někdo mohl označit vlka za zlé a zuřící zvíře? Ve srovnání s tímto chlapíkem je to mírumilovná ovečka. Zákazník se nedá. "Já to spletl, měl jsem tohle." A agresivně ukazuje na jedno z jídel z menu. "Jistě", zlostí mi nabíhá tepna na obličeji a mám svůj obvyklý tik v levém oku, když mě někdo opravdu na.. nazlobí. Bohužel. Takhle to tady funguje. Musíte zabránit i těm nejabsurdnějším stížnostem. Jen proto, abyste je později nemuseli vysvětlovat nadřízeným. Ti potažmo svým nadřízeným. Platí pravidlo přikývnout na všechno, jen aby zákazník odešel spokojený.
Čas se táhne líně jako šnek. Je mi divné, že na mě dlouho nikdo nepokřikuje, nechce něco vyměnit, nestěžuje si, že mu mezitím co se spokojeně dlábil v restauraci, ujel autobus a já mu mám sehnat náhradní odvoz, nežádá vodu pro psa, kterého nechali chudáčka malého v autě atd.. To mi připomíná jednoho kolegu, který se při požadavku zákazníka o hamburger pro jeho psa s kamenným výrazem v obličeji zeptal, jestli si pes dá i hranolky a vodu.
Prosím. Už je to tady. Paní s rudě namalovanými rty a obočím tmavým a hustým za které by se nemusel stydět ani Leonid Brežněv. Ptá se, kde je někdo nadřízený, že si chce stěžovat. "Pokud bude v mojí moci, ráda vám pomůžu," říkám s úsměvem, který kouzlím pomocí taháním obou líček. Byla jsem ve vedlejším obchodě a paní co tam pracuje za pokladnou byla velmi nepříjemná a blabla.. "To bude jen nějaké nedopatření," říkám smířlivým a udiveným tónem. Nedá se. Táhne mě do obchodu a ukazuje na Chris. Angličanka, co si přidělává k důchodu. Je skvělá, vždy usměvavá. "Jste si jistá?" Nevím kudy kam. Přijde mi to nemožné stejně jako kdyby někdo vyškrtl Egyptské pyramidy ze Sedmi divů světa. Ta paní za pultem je totiž naše asistentka manažera, která na chvíli zaskakovala za kolegyni na přestávce..
Z rádia zpívá můj milovaný Bono. "Sunday, bloody Sunday..."
