Při mých toulkách Amsterdamem jsem si přála navštívit dům, kde se skrývala se svojí rodinou Anne Frank více než dva roky. Prázdný dům, který ovšem svou prázdnotou umocňuje představu, jaké zoufalství a malá špetka naděje tu přežívalo během války. Dům, který mi svým příběhem a historií sevřel srdce.
Anne Frank. Jedna z miliónů obětí pronásledovaných Židů během druhé Světové války. V červnu roku 1942 Otto Frank, jeho manželka Edith a dcery Margot a Anne se společně s dalšími čtyřmi osobami ukrývali v domě na ulici Prinsengracht.
Tatínek Anny vlastnil dvě firmy. Jednu s názvem Opekta, která vyráběla džemy. Druhou, Pectacon- později přejmenovanou na Gies&Co, která se specializovala na koření. Firma sídlila ve stejném domě, aniž by pracovníci tušili, že se nahoře za posunovací knihovnou ukrývá osm lidí.
Židé, označováni žlutou hvězdou nesměli spoustu věcí. Chodit do kin a divadel, sportovat a mnoho dalších. Navštěvovat smí pouze židovské školy, židovské holiče, musí odevzdat kola, mají zákaz řízení aut, stejně jako vést firmy. Z toho důvodu Otto Frank přepsal svoji firmu V. Kuglerovi, který s ostatním kancelářským personálem s pravidelností přinášel malé Anně a dalším filmové magazíny, noviny, knihy, konzervy a jídlo.
Maminka a tatínek spali v jednom pokoji společně s dcerou Margot. Na stěnách jsou čárky, které značily růst obou děvčat v průběhu skrývání. Anně se pokoj, který sdílela s Fritzem zdál příliš holý a tak si pro rozveselení pokojíček polepila obrázky filmových hvězd, holandské královské rodiny, anglických princezen a reklamními obrázky na tatínkovu firmu. Většinu času si psala svůj deník, který je dnes celosvětově známý a přeložený do šedesátipěti jazyků.
"Shh...Tatínku, buď potichu, Otto..Shh..Pojď sem, nemůžeš už pouštět vodu. Našlapuj jemně!" Taková slova zněla po půl osmé, kdy se muselo zůstat v obývacím pokoji. Žádné pouštění vody, splachování toalety, chození, zkrátka žádný hluk.
Ložnice Hermanna a Augusty Pels se užívala jako obývací pokoj, kde všichni trávili většinu času. Vaření, studování, vše se odehrávalo v této místnosti.
V úzkém prostoru byl pokojíček Petera. Schody vedly do podkroví, které sloužilo pro skladování potravin. Bylo to jediné místo, kde Anne a Peter mohli být skutečně o samotě. Odtud mohli z okna malou škvírkou zahlédnout větve kaštanů. Anne tak poznala krátce před svou smrtí lásku.
Čtvrtého srpna 1944 na základě anonymního telefonátu, že se v domě skrývá osm Židů, zadržela a uvěznila všechny společně s pomocníky Jo Kleiman a Victorem Kuglerem. Všichni pomocníci válku přežili.
Lidé byli posláni do koncentračního táboru v Auschwitz. Ženy a muži jsou oddělováni. Tam vidí Anne svého tatínka naposledy. Zemřeli na tyfus a vyčerpání. Jediný, kdo přežil, byl Annin tatínek Otto Frank.
V červnu 1945 se vrátil do Amsterdamu. Po nějaké době se rozhodl publikovat deník své dcery Anne. Znovu se oženil a ve svých 91 letech umírá ve Švýcarsku. Po jeho smrti dům Anne Frank pokračuje v jeho práci. Předsudky, diskriminace, násilí a antisemitismus pokračují na celém světě dodnes. Proto je třeba všech vzdělávacích aktivit, byť jím může být "pouhá" návštěva prázdného domu (O. Frank si nepřál znovu vybavit dům, protože veškeré jeho zařízení bylo zabaveno Němci.), kde vidíme jen polepené stěny dospívající Anny,vystavený červený deník, který byl dárkem ke třináctým narozeninám. Všechno bylo zabaveno. Zůstal jen deník, který svou hodnotou převyšuje všechen zabavený nábytek a šperky.
Jen tušit a představovat si, jaké zoufalství tito lidé museli prožívat a co se muselo odehrávat v myslích lidí, kteří dlouhou dobu nemohli odhrnout závěsy, aby zahlédli denní světlo. Lidí, kteří měli jen naději. A i ta s nimi umírá v koncentračním táboře. Naději, že bude nový a lepší svět, kde nikdo nebude pronásledován za svůj původ.
"One day this terrible war will be over. The time will come when we'll be people again and not just Jews! We can never be just Dutch, or just English, or whatever, we will always be Jews as well. But than we'll want to be." Anne Frank, April 9, 1944
( použité informace z angl. průvodce z domu Anne Frank)
