Včera se narodila Zuzanka

Včera se kamarádům narodila Zuzanka a já jim, rodičům, tímto posílám mnoho upřímných gratulací, protože je to holka jako buk, veliká a těžká!!!. Ať vám dělá jenom radost, vždyť za chvíli půjde do školy a bude maturovat a vdávat se a bude z ní doktorka práv nebo kosmonautka. No jo, Zuzanka s náma vlastně už byla na dovolený, ale tam ještě třiapůl kila neměla, spíš tak půl deka. Jó, to bylo v době, kdy počítače ještě neviděly, neslyšely a nemluvily, a byl klid.

Zuzanku čeká jinej život. Určitě už má založenou vlastní webovou stránku a maila, že? To je ten pokrok, počítač bude ovládat už ve třech letech, první mobil dostane ke čtvrtým narozeninám a než půjde do školy bude na internetu jako doma. Internet do škol už nebude jen hudbou sociálně-demokratické budoucnosti, ale každodenní realitou, počítač v každé lavici nebude zvláštností z jiné galaxie, jako dnes. Vždyť už budeme ve třetí fázi počítačové revoluce, jak je definoval Stanislav Lem. V první fázi připadá na 1000 lidí jeden počítač, ve druhé fázi na jednoho člověka jeden počítač a ve třetí, kam se rychle blížíme, má jeden člověk k dispozici 1000 počítačů. Jeden budu mít v zubním kartáčku, pro jistotu mi každé ráno spočítá zuby. Další v každé ponožce. Už nebudou trapné ranní scény, kdy nemůžu najít druhou do páru. Stačí se dotázat: "Ponožko 1793, kde jsi?" a ona odpoví: "Jsem tady, v knihovně" (?). Samozřejmě budou i problémy, například když se lednička odmítne otevřít, protože si přes záchodové prkénko s osobní váhou zjistila, že jsem obézní. Ale výhody určitě budou převažovat, například analýzou ranní moči počítač zjistí, že mám ještě kocovinu a pustí příjemnou uklidňující hudbu. Automaticky objedná lahváče, když zjistí, že jejich zásoba se po včerejším mejdanu rychle blíží vyčerpání. Vypere, vyžehlí, uklidí a uvaří.

Takže děvčata, na vás zůstane jen to rození dětí, i když ... Z domácího terminálu pošlu požadavek a elekronickou sekvenci DNA do Centrálního střediska, kde v živném roztoku vypěstujou krásné růžovoučké miminko, které mi pošlou poštou na dobírku. No, brrr, sex je přeci jen tisíckrát lepší a zábavnější a ty děti jsou takové roztomilejší, zdá se. Až na to řvaní, kdy robot-rodič neví, co mu je. Chce jíst? Pít? Kakat? Čůrat? Pochovat? Spát? Stávat? Všechno najednou nebo nic? Myslím že malý, maličký elektronický počítáček do mozečku by to spravil. A hlásil by zcela konkrétně a bez dlouhého experimentování a chování a houpání a zbytečného přebalování, co dotyčné miminko vlastně chce, sakra. A lásky by dostalo vrchovatě - od elektronické babičky vychovatelky, kybernetické učitelky či neurálního pozitronového skautského náčelníka. Vždyť co, budu jako rodič s dítětem stále ve spojení. Telekomunikační satelity, optická vlákna, vysokofrekvenční přenosové systémy nám umožní obejmout se v kyberprostoru každý den, i lepáka mu tam můžu dát, spratkovi. No nic moc, zlaté dvacátété století. Ale budoucnost začíná právě dnes...

Dost pesimismu, je čas na optimismus. I když jak říkal ... nevímkdo: optimismus je jen nedostatek informací.

Včera byl v televizi dokument o Golemech, nejen o tom pražským, ale i o nových, o robotech. Člověk je tvůrce, jako Bůh. Bůh stvořil člověka, člověk robota, robot... Koho stvoří robot? Boha, aby se kruh uzavřel? Bůh stvořil člověka k obrazu svému, člověk robota též. Co je ale tím obrazem? Když se podívám do zrcadla, je obraz dost hrozný. Docela jsem brečel nad bídnou budoucností robotů, když říkali, že budou prožívat lidské city. Chudáci. Lidstvo chce získat pomocí strojů nesmrtelnost. Až jim dá rozum a cit, bude jako Bůh. Udělá zázrak , stroj, který myslí. Jen aby jeho první myšlenka nebyla: "Sakra, jak se té nahé opice zbavit."

Zázraky se dějí, například ten o muži, který přežil zhroucení WTC bez zranění nebo o muži, kterému probodla metrová železná tyč hlavu a on si ještě došel k doktorovi nebo o letušce, které přežila pád letadla z výšky 10000 metrů. Hledáme zázraky, které nás ohromí, ale ty, které se dějí kolem nás nevidíme. Jak zpíval Jarek Nohavica: ...známe ta velká tajemství přírody, že jen z člověka člověk se narodí... Však my to víme, ale kašleme na to. Největší zázrak je pro mě taková malá Zuzanka, která se hýbe a dýchá úplně sama. A jen jí trošku pomáháme a ona bez ptaní roste a mluví a myslí, sama od sebe, jen papá a bumbá. Každá buňka jejího těla ví co má dělat, kdy růst a kam. Zeptejte se Zuzanky, jak to dělá, jak si nechá vyrůst zoubky, zakroutit vlásky či zmodrat oči? Neví nic a přitom je v ní tolik moudrosti. My víme všechno, ale jsme úplně blbí. Zuzanka je zázrak, zázrak, který se stal. Tak jako před miliony lety. Tak jako za milion let, možná.

Končím s psaním, za všechno špatný stejně může zanedbaný sex, jak zpívá Jožo Ráž. A dobrý věci vznikají jen při sexu, což věděli už v ráji, když říkali: milujte se a množte se.

A k Zuzance. Ať roste do krásy a mějte jí rádi až do skonání světa.