Vaření čaje

Dnes jsem si hodinu vařil jeden hrníček čaje. H-O-D-I-N-U. Hrůza. Jako obvykle padla devátá a dávám si svačinku a k tomu šálek černého nebo zeleného čaje. Rychlovarná konvice je taková trochu jetá, umíte si asi představit, jak vypadá v jednomužné kanceláři. Má prostě takovou tu správnou patinu, která dodává čaji ten správný šmak. A správný říz mu pak dává od vánoc nemytý hrníček. Krásný, z pálené keramiky, vylepšený pravým čajovým povlakem. Čajíček bývá jak uvařený v Číně, i když je pytlíkový.

Ale dnes ouha. Spolu s pytlíkem vyplavaly na povrch kousky nějaké bílé hmoty. Podrpal jsem se za uchem a usoudil, že asi nastal ten čas. Čas konvičku po několika letech umýt. Došel jsem do kuchyňky a vylíval horkou vodu. "Jé to je špinavá konvička," kolegyně Hanka nemohla být samozřejmě daleko, když jsem se pokušel umýt zasviněnou spirálu, na které bylo aspoň půl centimetru vodního kamene, "nechceš půjčit takový ten prášek na mytí?" Zvědavá, chytrá, všímavá - na nervy. "Díky, někde ho mám taky," rychle jsem vylil bahno, dotočil čistou vodu a vrátil se do kanclu.

Někde ten sáček musí být, máma mi ho přeci jednou dávala a já tuhle činnost provozoval. Chvíli jsem prohledával všechny šuplíky a probíral se bordelem uvnitř, ale slavil jsem úspěch. Pytlík s kyselinou citronovou jsem našel. Kolik jí tam ale dát? Usoudil jsem, že čím míň, tím líp, aby zbylo na příště. Za chvíli se voda začala bouřlivě vařit, nefunguje mi automatické vypínání, což při tom půllitru na čaj nevadí, ale teď byla konvička plná a tak se z ní valila voda vrchem. Sakra.

Když jsem vodu vylíval podruhé, byla v kuchyňce Karla. "To je hodně stará konvička, řekni jim ať ti koupěj novou." Všímavá, chytrá, zvědavá - na nervy. "Ta je ještě dobrá," zjistil jsem, že pokus s kyselinou moc nepomohl, spirála byla čistá jen z poloviny a plast na hrdle se začal povážlivě drolit. "To musíš použít ocet," radila mi přes rameno Karla. "To už je dobrý," dělal jsem haura, z pionýrských táborů jsem přeci zvyklý i na horší a ještě uvažoval, jestli by se tím octem konvička nerozpadla úplně. Stačilo, že smrděla kyselinou na půl metru. Usoudil jsem, že jí budu muset asi vyvařit ještě jednou s čistou vodou, maminka to asi tak nějak doma dělala, snad.
Když jsem vylíval horkou vodu potřetí, už se mi sbíhaly sliny na čajíček. Rychle, rychle. Za pár minut se začala voda vařit a já nedočkavě zalíval pytlík pravého ceylonského čaje z Jemči. Spolu s pytlíkem vyplavaly opět bílé kousku. Uáááááááá. Nasral jsem se. "Ty blbá konvi, máš útrum." Když jsem jí rval ze zdi, samozřejmě jsem vycákal vodu na podlahu, ještě že mám po ruce ten hadr na utírání monitoru.

Matně jsem vzpomínal, kam jsem předloni před vánoci dal tu novou konvičku, kterou mi firma koupila. Našel jsem ji ve skříni, byla úhledně zabalená v krabici a igeliťáku, téměř voněla novotou. Stačilo jí jen jednou vyvařit, horkou vodu vyjít a na pošesté byl čajíček na stole.
Vítězoslavně jsem si s hrnečkem sedl zpátky k počítači a v tom mě napadlo, napsat o tom do blogu. Doteďka jsem si ještě ani neloknul.

Tak.

Vystydnul. Někdy příště napíšu, až budu mýt ten hrníček a opatinovanou hliníkovou lžičku, ale to dřív jak o příštích vánocích nebude.