Ranní zvyk

Mám takový ranní zvyk, dávám v autobuse spolucestujícím jména. Někdo cestou do práce spí, někdo čte noviny, někdo klábosí. Já koukám po lidech. A když si někoho zapamatuju nebo mě zaujme, dostane se mu té cti, že mu udělím jméno. Týká se to samozřejmě v převážné většině dívek, slečen a dam, protože ty mě dokážou zaujmout nejsnáze, stačí když si vezmou minisukni a sednou si někde poblíž, to jsem hned zaujatý celou cestu.

Takhle to párkrát udělala Claire a jméno si vysloužila za týden. Pojmenoval jsem jí podle obchodu s dámským spodním prádlem, kolem kterého autobus jezdí. Když jsme vystoupili a já šel za ní, fakt jí to moc slušelo. Takové nohy si člověk prostě zapamatuje.

Začaly to Janičky, ty byly první, které dostaly jméno. Postupně byly asi tři a všechny nastupovaly na jedné zastávce. Dvě blondýny, jedna bruneta, říkával jsem si, že tak hezký holky snad ani nemůžou jezdit v šest ráno do práce, ale spíš z práce. Pak mě přestalo bavit dávat všem stejné jméno a přišly Ráchel, Monika, Danone atd. Občas dostane jméno i nějaký chlap, obvykle když mě naštve. Například pan Bonaparte, měří stopadesátsedm a půl centimetru, když se vyšponuje a tak se šponuje pořád. Často se cpe do dveří a je „nepřehlédnutelný".

Ty jména způsobily zajímavý jev, pamatuju si ty lidi a pak roky sleduju, jak se mění. Když s námi začala jezdit ta blonďatá Janička, bylo jí tak šestnáct a když jsem jí poprvé uviděl, klesla mi čelist. Od té doby sleduju jak ochechulovatí, dlouhé vlasy si ostříhala na střepato, podbarvila si je na hnědo, aby nebyly moc blond, a rozkošné minišatečky vyměnila za odrbaný svetr a džíny. Přeci jen jezdí do práce a ne z práce. Ale některé dámy vypadají pěkně jen v autobuse, třeba taková Janička-bruneta, jakmile vystoupí, okamžitě si zapálí cigáro, prostě mínus padesát bodů a nezachrání jí ani minisukně.

Ta jména přicházejí vždycky nějak sama. Monika třeba nosila baťoh s nápisem Niké, Danone si například sedla a celou cestu jedla jogurt. Zajímavý to bylo s Ráchel, tu jsem pojmenovával asi na třikrát, teď je to „Ráchel, chudá židovská dívka" (samozřejmě jsem nikdy v životě žádnou chudou židovskou dívku neviděl). Ale když má někdo jméno, má i příběh. A pokud si ho nepamatuje sám, já mu ho vymyslím.

Tak třeba missis Smith, což je dáma s vyzáží Margaret Thatherové, která mě zaujala tím, že pokaždé nastupuje na poslední chvíli. Mám teorii, že bydlí na stromě vedle autobusového nádraží. Pokoušel jsem se vysledovat, odkud že to vybíhá, když stíhá autobus, ale nikdy jsem jí neviděl dříve než u toho stromu. A protože si zásadně netvořím falešné doměnky, usoudil jsem, že bydlí na tom stromě. Logicky.

Občas dávám jména podle toho, komu se lidé podobají. Takže třeba inženýr Fišer je podobný předsedovi Českého statistického úřadu nebo Vinci je paní, která jakoby vypadla z oka formanovskému herci Vincentu Schiavellimu, chudák. Ale jsou tam i příjemnější podoby, třeba Meg se jmenuje podle Meg Ryanové, taky drobná blondýnka s rozkošně bambulatým nosíkem, která miluje oranžovou. A taková Doreen vybadá jak anděl, a protože mám rád andělské karty od Doreen Virtue, dostala její jméno. Bobina, žena vamp s pár kily navíc, ovšem není podobná nikomu.

Někdy se stane, že je kouzlo prolomeno a já omylem zjistím, jak se dotyčná jmenuje. Třeba Lucie tak často a intenzivně kecala s kámoškou, až jsem si jejího jména všiml. Nebo Veronika, krásné naivní stvoření...kluci na zadních sedadlech se popichovali až jeden vstal, sedl si vedle ní a že si s ní chce dát schůzku, jak se prý jmenuje a jaký má telefon, všechno mu vykecala.

Tak se jízda autobusem postupně mění v život. Jednou, ještě na gymplu, přišel do hodiny náš fyzikář celý říčný, že prý co v autobuse neviděl. Mládež seděla na zadních sedadlech, když v tom si obkročmo na klín jednomu mládenci sedla holka. My, malá štěnátka, jsme nevěděli, co se na tom panu učiteli nelíbilo, až jeden spolužák měl zásadní doplňující otázku: „a měla sukni?" „Ano, měla sukni. Je vidět Honzíku, kdo tady má vyvinutou erotickou fantazii." Naše hodiny fyziky byly hodně zajímavé.

Díky těm jménům cítím jistou sounáležitost s tím anonymním davem cestujících, všímám si kdo jezdí, kdo přestal jezdit, kdo naopak po dlouhé době jede a spekuluju, co se asi tak s nimi dělo. Jestli Rachel třeba nebyla na prázdninách v Izraeli, když dlouho nejezdila. Nebo jestli missis Smith náhodou neuvízla na svém stromě. Nebo jestli mi třeba Claire nedala kopačky, když od té doby, co jsem jí dal jméno, už s námi nejela. A jsem občas svědkem drobných životních dramat, třeba když se Lucie učila celou cestu na zkoušku, nešlo jí to a spílala si: „Já jsem tak blbá, já nechci bejt blbá blondýna," ale co nadělá, že?

I já mám podobné jméno, prý mi říkají Čtenář.