Požární školení

Náš pan ředitel včera zjistil, že není dostatečně proškolen v požárních předpisech. Již uplynuly tři roky, co byl školen naposledy, jak neklamně dokládá archivovaný zápis s jeho podpisem. A když není proškolen pan ředitel, není proškolen nikdo. Bezpečnostní technik Jirka dostal befel svolat okamžitě na druhý den školení.

Rychlost zorganizování byla tak vyjímečná, že jsem usoudil, že pravděpodobně hrozí akutní nebezpečí požáru a tak už v 8:00 byl spolu s ostatními zaměstnanci shromážděn v zasedací místnosti. „Bude to trvat tak dvacet minut, jen formalita,“ uklidňoval mě bokem Jirka.
Ředitel si samozřejmě sedl co nejblíže k Jirkovi v čele stolu, my ostatní se tísnili na druhé straně místnosti. „Jen si sedněte pěkně kolem celého stolu,“ vyzval nás ředitel a v duchu nás přepočítával, jestli někdo nechybí. „Kde jsou lidi od tebe,“ ukázal na mě, „přiveď je.“ Myšičky byly schované ve svých kancelářích, ale dnes se neulil nikdo. Bylo jasné, že tentokrát to formální nebude. Dnes bude hořet.

„Tááák rád bych vás éééé seznámil ééé s protipožární směrnicí ééééé…,“ Jirka je dobrý řečník, ale když má půl metru od sebe ředitele, je zaražený. Trochu jsme usínali a Jirka vyprávěl jaká nebezpečí nám hrozí, kolik je u nás papíru na metr čtvereční a jak dlouho bude trvat hasišům, než přijedou nebo jak by případně probíhala evakuace budovy...

Ředitel nás ovšem usnout nenechal: „Jak poznám, že se mám evakuovat?“ „No, zazní siréna.“ „Tady zní pořád něco, která je ta evakuační?“ My ostatní jsme začali Jirku povzbuzovat, aby se nestyděl a předvedl tu sirénu. Chvíli se nadechoval, ale nechtělo se mu do toho. Z pléna zaznělo: „Co kdybychom cvičně ten poplach vyvolali, jako minule.“ Všichni jsme se zasnili a vzpomínali na báječné požární cvičení s příjezdem houkajících cisteren přes celé město, s nástupem hasičů v plné polní a evakuací „zraněných“ osob po výsuvném žebříku. Ředitel nás spral pohledem. Jirka nesměle špitl: „Do příště si opatřím nahrávku.“

Následně nám byla představena protipožární hlídka a Jirka děl, co by měla dělat. „A co když budou mít všichni dovolenou?“ zeptal se ředitel. „No, ééé...To naše předpisy neřeší…“ Jirka byl v úzkých „…to asi volejte hasiče rovnou.“ „A teď takový modelový příklad. U Pavla ve skladu začne hořet, blbě típne cigeretu a ty papíry chytnout. Co udělá protipožární hlídka?“ Ředitel nedočkavě čekal odpověď na svou otázku. V sále to zašumělo, všem je přeci jasné, že to je blbost, Pavel přeci nekouří. Ředitel to zaslechl a opravil se: „Pavel se začne učit kouřit, blbě to típne a celý to chytne.“

To se chytnul i Jirka a už hbytě popisoval, jak to začne houkat, jak bezpečnostní agentura vyráží na záchranu, kde se seběhne protipožární hlídka, jak zjistí kde hoří, kdo bude hasit… „Kdo bude hasit?“ ředitel se nedal ošáli rohlíkem. „Asi já, jsem na to proškolen. A pak po konzultaci s vámi budeme vyhlašovat evakuaci a volat hasiče.“ „A co když tady nebudu.“ „Tak tady pan zástupce.“ „A co když tady nebude ani on?“ „Éééé.“….

“Necháme to dohořet.“ „Utečem sami.“ „Přiložíme.“ Měli jsme spoustu odpovědí za něj.

„A co mám udělat se svým počítačem,“ zeptal jsem se věcně. „Nech ho na místě a utíkej.“ „Co kdybych ho aspoň vyhodil z okna?“ „Jo a spadne hasičům na hlavu.“

„Tak a půjdeme se podívat po budově, kde jsou ty uzávěry,“ zavelel ředitel. Jirka byl trošku paf, ale my tušili že zábava ještě nekončí. „Tak tady jsou hasící přístroje,“ zastavili jsme na chodbě u baterie hasičáků. „Takhle se to sundá, tady se to odjistí a už můžete stříkat. Šest kilo hladké mouky.“ „Jé to bych chtěla někdy vidět,“ zasnila se Jitka. „A to já bych si to chtěl rovnou zkusit,“ trumfnul jsem jí. „A nejde to zastavit,“ upozorňoval nás Jirka. „Ale jde,“ měl jsem své zkušenosti, když jsme onehdá hráli na chodbě fotbal, balón se odrazil od stropu rovnou na ventil hasičáku a celá chodba byla zasviněná jakousi nemrznoucí mastnou kapalinou. Tehdy jsme si zachránili život tím, že jsme ohnuli a svázali hadici.

„A tady je hydrant,“ ukazoval nám Jirka, „ale aby hašení bylo účinné je nutno zapojit hydrantový obtok.“ „Chci ho vidět,“ rozhodl ředitel. Celá exkurse jsme vyrazili do sklepa. Ředitel došel ke dveřím. Byly zamčené. „A jak se dostaneme dovnitř v případě požáru?“ „Taky je klíček,“ upozornil Jirka na skleněnou krabičku. Z kapsy ovšem vytáhl jiný a my mohli dovnitř. Bylo tam vedro jak v pekle, proplétali jsme se změtí trubek od topení, vody a odpadů, až Jirka vítězoslavně řekl: „Tady je ten hydrantový obtok.“ „Skvělé,“ ředitel byl spokojen, „a teď nám ukaž hlavní vypínač elektriky.“ Exkurse se přesunula na druhou stranu budovy. K velké skříni s jističi.

„Co kdybychom vyzkoušeli, jestli všechny ty servery opravdu vypadnou, kdybychom zmáčli tuhle páčku,“ zasnil jsem se, ale vyhnali mě. Protipožární školení pro tento rok bylo u konce. Z dvaceti minut se stala hodina a půl a Jirka byl na pokraji vyčerpání. Ale ředitel byl spokojený: „možná je na čase uspořádat další cvičení s hasičema,“ poklepal Jirku po rameni.

Byl jsem spokojený také, zjistil jsem, že k vyhlášení požárního poplachu není nutné zakládat požár a zapalovat celou naší budovu, že stačí jen zmáčknout TENHLE zelenej knoflík…