Polední meditace

Můj organismus se pomaličku připravoval na nejpříjemnější část pracovní doby, na oběd. I dnes to probíhalo stejně jako každý den. Když Pepa zaťuká na dveře, že tedy vyrážíme, vím, že je ten správný čas, to si totiž uvědomím, že mám hlad. Cestou do jídelny si odskočím na WC, tam asi dochází k nějakému tomu uvolňování a vyplavování endorfinů do krve. To příjemné očekávání roste. Než dorazíme do přízemí, většinou marně vzpomínám, cože dobrého jsem si to objednal, takže je to takové vzrušující a napínavé. A jakmile ucítím první vůně, které se řinou z otevřených dveří, aktivují je chuťové buňky. Takže ve chvíli, kdy stojím u výdejního pultu, celý zářím. Kuchařka s kantýnskou se taky usmívají, má radost stoupá. Oslava může začít. Obzvášť když dnes máme Slovenskou kychyni.

Sáhnul jsem do peněženky a chtěl najít magnetickou kartičku. Džuchho. Sakra, kde je? Tam, kde se nachází obvykle, kam jí vždycky dávám, není. Vyschlo mě v puse a srdce se rozbušilo. Bleskurychle prohrabávám těch tisíc kapsiček, který ta zatracená peneženka má. Propustka k zubaři. Čísla tonerů do tiskárny. Karta na autobus. Odjezdy vlaků z Prahy. Dobíjecí tiket. Výplatní páska. Sedm jízdenek na vlak. Účtenka. Jízdenka MHD z Brna. Papírek s telefoními čísly. Otevírací doba lékárny. Vizitka prodejce GPS. Objednací kartička na alergologii. Zákaznická karta Českých drah. Paragon za košili. Platební karta. Evropský průkaz zdravotního pojištění. Moje fotka (před zhubnutím). Čtrnáctikorunová jízdenka z Prahy. Řidičák. Občanka. 13 korun v drobných. One penny. Padesiat halierov. One cent. Two eurocents. A to je opravdu všechno? A to naprosto nejdůležitější tam opravdu není?

Přepadlo mě naprosté zoufalství a zakručelo v žaludku. „Paní kantýnská,“ začal jsem horečně hledat řešení, „nenašly jste tady včera zapomenutou kartičku?“ Zakroutila hlavou: „Opravdu jí nemáte?“ tvářila se starostlivě. Prohrabal jsem peněženku ještě jednou a marně vzpomínal, co jsem včera dělal. Ano, bdělé vědomí přítomnosti, jistě. V každém okamžiku si přesně uvědomuju, co dělám, je to stará jogínská technika k dosažení osvícení. Ale co jsem si proboha bděle uvědomoval včera při obědě? Fííííí. Díra. „A nedal jste si jí třeba do košile?“ Dál radila kantýnská. Nikdy si kartičku na oběd nedávám do košile, ale teď jsem jí ze zoufalství prohledal. Byl tam jen mobil, jak jinak. Endorfiny se rozpadly na adrenalin, příjemné očekávání se proměnilo na nepříjemné. Ze vzrušení a napětí se stal boj o život.

„A jaký číslo karty máte?“ zeptala se nevzrušivě kuchařka. „Šedesát dva.“ Něco naťukala do počítače, zarejdila myší po obrazovace a udělala zázrak. „Takže roštěná s brambory?“ „Snad. Jistě.“ Děkoval jsem nebesům za jejich štědrost a laskavost a měl radost, že dnes nezůstanu bez oběda. Vítězoslavně jsem si šel sednout k Pepovi, který už zabral stůl. Ještě, než jsem začal jíst, potřetí jsem tu zpropadenou peněženku prohledal. Opět marně. „Včera tady s námi seděla Iva,“ připoměl mi Pepa, „jen jestli tu kartu nesbalila ona.“ Vzpoměl jsem si na Ivinu touhu nabourat se mi do kapsy, ale tohle není její styl. Hlavou mi proletělo tisíc teorií, co jsem s tou kartou asi provedl. Snad si jí strčil do kapsy u košile a pak jí zapoměl doma. Nebo mě vypadla, když jsem šel k zubařce. Nebo při nákupu v supermarketu. Nebo když jsem jel autobusem. Nebo přiletěli ufouni, zhypnotizovali mě a já jim jí vydal. Ale to, co jsem s ní opravdu udělal, mě nenapadlo.

Neztrácel jsem úplně všechnu naději, ale už se začal pomalu smiřovat s tím, že kartička je nadobro pryč. Jako tehdy, když jsem u Míši ztratil klíče. Půl hodiny jsme je tehdy hledali, Bruno nám samozřejmě pomáhal. Když jsem jel pak bez klíčů domů, uvědomil jsem si, že je vlastně nepotřebuju. Teď jsem si uvědomil, že nepotřebuju nějakou blbou kartu k tomu, abych byl šťastný. Seděl jsem po obědě u počítače a šťastně oměřoval červené baráčky. Je důležité červené baráčky oměřovat, tak jsem je oměřoval. Čistá mysl, čisté srdce. Co se stalo včera nechám včerejšku, a co přijde zítra zítřku. Teď oměruju baráčky a jsem šťastný.

Na kartičku jsem si vzpoměl až večer. Vypadla mi snad včera tady? Nikde nebyla. Tak a je pryč. Nadobro. Nadechl jsem se hluboce, má mysl byla v meditaci, tady a teď. V naprostém klidu. Vytáhl jsem peněženku a konečně našel ku tisíc první kapsičku, kde byla ta nepotřebná kartička.