Kampak vede šipka?

Ležel jsem v posteli a četl krásnou povídku od Fulghuma. Ten fakt umí psát, to by se dalo tesat rovnou do kamene. Vždy šáhne do živýho, pohladí srdce a povzbudí. Ale najednou se mi chtělo tak spát, oči se mi klížily, víčka sama padala, ještě zhasnu lampičku a v tu ránu usnu. Sáhl jsem po vypínači a v tu ránu se probudil, všechno byl jen sen. Krásný sen o Fulghumově povídce. Četl jsem nějakou před usnutím, ale když se mi zavřely oči a já zhasl lampičku, četl jsem ve snu dál, možná to bylo něco, co se zrovna někde v Texasu, Idahu nebo Seattlu zdálo i panu Robertovi.

Bylo totiž po nedělním obědě a já si dal dvacet. Raději jsem vyrazil do lesa, dusné odpoledne zvěstovalo blížící se bouřku, ale já na to nedbal. Na kraji lesa ležela ze tří klacíků udělaná šipka a o kus dál další, že by tu někdo hrál šipkovanou? Třetí šipka byla rozkopnutá, tak jsem jí opravil, aby ta cizí hra mohla pokračovat. Asi po sto metrech jsem uviděl ležet na cestě tři klacky, byly tak rozházené, že určitě nikdy žádnou šipku netvořily, ale mě se zdálo, že ano. Stačilo je trošičku přisunout k sobě a nová šipka byla na světě. O kousek dál ležely další tři klacky, šup, šup a šipčička je jedna báseň.

To byste nevěřili, kolik klacků v příhodných skupinkách po třech se v lese vyskytuje. Ze začátku jsem je stavěl směrem, kterým jsem šel, ale asi tak po pěti šipkách mě to přišlo nudné, tak jsem dal jednu obráceně, další pak do prava, třetí do leva. Když člověk dělá šipky, většinou je to proto, že předpokládá, že po nich někdo půjde a dělat šipky jiným směrem, než šipkař jde, nemá smysl. Když udělám šipku doleva a půjdu rovně, další šipku už nikdo nenajde, možná. Byl jsem v lese sám a dělal šipky všemi možnými směry.

„Pane, proč děláte ty šipky," zeptal se mě Někdo. Někdo je takový pán, kterého nosím v hlavě a občas se mě ptá, proč zrovna dělám to, co právě dělám. Myslím, že se trochu podobá starýmu Fulghumovi. Zamyslel jsem se, „nevím, možná kdyby se někdo ztratil, aby věděl kam jít." „A kam třeba vede tahle šipka," ukázal na tři klacíky ležící na zemi. „No, tam mezi těma stromama a tou skalkou, někam do dáli." „Tak vy tady děláte šipky a nevíte kam vedou?" „Myslím, že vedou docela dobrým směrem, když se člověk trochu vyhne té houštině a nespadne do močálu, určitě někam dojde." „Jste krajně nezodpovědný, vyrábíte tady po lese stovky šipek, které mohou vést ke špatným koncům. Co kdyby se jí chytlo nějaké malé dítě?" „Já přece nikomu neříkám, aby chodil podle mých šipek, může jít třeba na druhou stranu nebo podle svých šipek." „Stejně je to nezodpovědné." „Dobrá vyzkoušíme to, půjdu třeba podle téhle šipky a uvidíme, kam vede."

Vyrazil jsem podle stromu a podél skalky, vyhnul jsem se houštině a přeskočil asi metrový močál a za chvíli dorazil k cestě. Samozřejmě, v tom lese znám každej kámen, neztratil bych se tam snad ani poslepu, ale dát se po šipce, to je něco jiného, to už je Dobrodružství. Ale když jsem se podíval na nebe, bylo mi jasný, že začne pršet. A tak jsem nechal šipku šipkou a vyrazil k domovu, nebo že by přeci jen ta šipka šla se mnou? Bouřka se blížila, kdybych neblbnul s těma šipkama, určitě bych to stihl a nezmoknul bych. Ale takhle nebyla nejmenší naděje. Ta šipka vedla přímo doprostřed bouřky, už jsem slyšel hromy a oblohu křižovaly blesky, ochladilo se a začal foukat vítr. Tak tam vedla ta šipka.

Ještě ani nekáplo a už jsem téměř hmatatelně cítil jak mi chladná voda čvachtá v botách, smáčí vlasy a stéká po zádech až do toho žlábku pod trenkami, jistě jste zažili průtrž, kdy na sobě nemáte ani nit suchou a kdybyste skočili do rybníka, tak to je úplně jednou. Zažil jsem jich pár a tahle vypadala, že bude stejná. Ale někdy je to paráda, zmoknout, obzvlášť v létě, když je teplo, nebo když s váma je kamarádka v bavlněným tričku, a po bouřce taky rostou houby. Vlastně jsem se na ten déšť těšil, neměl jsem prakticky naději vyváznout a ani jsem se na tu šipku nezlobil.

Začaly dopadat první obří kapky, takové ty které vypadají jako malá štamprdlátka. Když dopadnou, obalí se prachem na cestě a čekají na své družky. Ale pak jsem si všiml, že je tam autobusová čekárna. Možná ta šipka vůbec nevedla doprostřed bouřky, ale naopak k této autobusové čekárně, kdybych se nevydal po té šipce a šel rovně, zmokl bych někde v lese na cestě domů, protože  bych to určitě nedoběhl. Jentaktak jsem se schoval a spustil se ukrutný déšť, džrrr, prásk, hrom a blesky. Letní bouřka pokryla šedou mlhou celý kraj, ale jak to s takovými bouřkami bývá, jak rychle se objeví, tak rychle zmizí. Ale tahle mizela zvláštně.

Udělala se díra v mraku a vykouklo sluníčko, pršelo ovšem dál a stále silněji a silněji. Sluneční paprsky prolétávaly deštěm a vzduch byl jak v prádelně. V prkenných stěnách čekárny byly štěrbiny a já se pokoušel zahlédnout duhu, která někde jistě byla, ale žádnou jsem neviděl. Miluju duhy a vidím jich tak dvacet ročně, ale teď nikde žádná. Duha byla totiž přímo nade mnou a vidí jí někdo, kdo se kouká mým směrem. Někdy hold člověk duhu vidí a někdy je duhou sám.

Najednou déšť ustal, jako když utne a já rychle vyběhl ven, stěna deště se vzdalovala a na obloze se klenula jasná neuvěřitelná duha. V tu chvíli mě došlo, kam vedla ta šipka, ta šipka vedla k duze. Byla trojitá a kdo víte něco o duhách, tak vám je jasný, že to byl fenomén, vždycky jsem chtěl vidět trojitou duhu, od chvíle, kdy jsem si přečetl, že něco takového je možné, jsem po tom toužil. A ta šipka v lese k ní vedla, zkrz močál a houští, zkrs bouřku a průtrž mračen, dovedla mě až k tomuto okamžiku, abych mohl spatřit to, po čem jsem toužil. Teď už nepochybuju, že každá šipka, kterou jsem tam postavil, vede k něčemu úžasnému. Kdo se po nich vydá?