Evropa a evropané

Jsme Evropa. Být evropanem není samozřejmost, není to samozřejmost pro nikoho. Ani nejstarší národy, které se považijí za evropany, ještě nezapoměly na dobu, kdy evropany nebyly. A nemohly být, protože Evropa neexistovala. Evropa byla založena, tak jako se zakládají města nebo státy. To je velký rozdíl oproti Asii, Africe nebo dejme tomu Americe. Byly doby, kdy žádná Evropa nebyla. Ano, na západě Eurásie již miliony let leží rozeklaný poloostrov, obklopený mnoha ostrovy, ale po většinu historie lidstva (dejme tomu i psané) se necítil jakkoliv oddělen od ostatního světa. Slovo europa je ovšem starobylé a popisoval se jím světelný jev při západu slunce, na rozdíl od slova asia, což byl obdobný jev při svítání. Časem byly těmito slovy nazvány i země nad kterými k těmto jevům docházelo. Asie, země vycházejícího slunce, Evropa země zapadajícího Slunce. Pro konkrétní území na západě Eurásie, začali toto jméno používat až Římané, ale stále nemělo ten samý význam, co mu přisuzujeme dnes.

Keltové a Germáni postupovali na západ a vstupovali na území Římské říše, docházelo k obrovskému kontaktu dvou světů, na jedné straně stála rozvinutá římská antická civilizace, absorbující vědění Řeků a víru Židů, na druhé „barbarský“ svět hrdých válečníků. Střet byl mohutný a protikladný. Útočníci zničili Západořímskou říši, ale též převzali její kultůru a ta se tak mohla dostat daleko za hranice svého původního rozšíření. Římané dokázali vstřebat myšlenky Řeků a Židů a poskytnout je dalším, ale ne všichni příjemci byli schopni a ochotni pokračovat v jejich díle. Nejlepšími žáky pak byli Keltové a Germáni, kteří dokázali předat poselství nové civilizace Slovanům. Evropa se zrodila v okamžiku, kdy si noví evropané uvědomili, že jejich úkolem je předávat toto poselství dál.

Evropa je cesta a osudem Evropanů je být poutníky. Být Evropanem není snadné, není to žádný pohodlný převlek, který si navlékneme, je to cizí kůže na nahém těle. Být Evropanem je pocit vnitřně drásající, není to žádná symbióza duše a těla, právě naopak, hluboko uvnitř vědomí, cítíme nekonečnou rozpolcenost. Prohlásit se za Evropana je bolestné, je to jako vstát a vydat se na cestu, jít bez možnosti na návrat, bez naděje na nalezení cíle. Být Evropanem je bytí na cestě, nemůžeš se zastavit a doufat, že Evropanem zůstaneš. Cesta je cíl a v hledání je nacházení. Evropan chápe pomíjivost své kultury, dočasnost její existence, relativnost svého postavení. On není tvůrcem toho, co opatruje, je pouhým správcem nezměrného dědictví minulosti. Jakkoliv se občas cítí nadžazen (většinou neprávem) nad ostatními národy světa, nikdy nezapomene, že největší velikáni žili v minulosti, která není jeho vlastní. Jeho předci se pouze přiženili do toho velkého světa a on zůstane navždy pouhým přivandrovalcem. Evropan nikdy nemůže zcela zplynout se svou minulostí, nemůže na troskách Akropole hrdě prohlásit „hle, dílo mých předků“. Evropan stále hluboko v sobě cítí toho barbara, který zapálil Řím, barbara, kterého chce zkrotit a civilizovat. Být Evropanem není vůbec snadné. Všichni se Evropany teprve stáváme…

Evropa je to, co zbylo. O zemi zapadajícího slunce v historii nikdo moc nestál. Hlavní civilizační centra vždy byla na jihu a východě. Západ byl zaostalý a temný, západ byl vždy synonymem smrti. Kultura Starého světa ve starověku byla hodně dlouhou dobu zcela amorfní. Od čínských nížin až po Egypt se táhl pás civilizací, které jedna s druhou měly velmi málo co společného. Obrat nastal v Řecku, kde se zrodila nová civilizace a nové univerzalistické pojetí člověka. Ano, Řecko je jedním z kořenů Evropy, ale v žádném případě nemůžeme antické Řecko nazvat Evropou. Ale Řekové velmi ovlivnili naše chápání světa a i samotný svět. Tažení a výboje Alexandra Makedonského rozdělily Starý svět na Východ (Orient) a Západ (Okcident). Každý se vydal jinou cestou. Východ zůstal roztříštěný a velmi spiritualisticky založený, na rozdíl od Západu, kde došlo k jistému sjednocení myšlenkových forem na racionalistickém základě. Tuto západní půlku světa bych nazval antickou civilizací. Chápu nepřiměřenost slova civilizace pro tento obrovský konglomerát rozdílných kultur, ale dost přesně to odpovídá našemu chápání pojmu „globální“ civilizace. Ani antický prostor nezůstal navěky jednotný. Po rozpadu Římské říše se objevil nový dědic antické kultury, islám. Řez vedený osou Středozemního moře od východu k západu, definitivně rozdělil antickou civilizaci na muslimskou a křesťanskou část. Ale ani křesťané nezůstali jednotní. Už v antice existovaly na území Římské říše dva kulturní jazyky, latina a řečtina. Východ říše byl řecký a zde byla kulturní centra říše, všechna velká literární díla byla v originále psána řecky, jazykem vzdělanců a vědců byla vždy řečtina. Latina byla jazykem politiků a vojáků, byla jazykem „pouhých“ překladů. Když vojenská a politická moc Říma zeslábla, až zmizela úplně, řecký svět se opět osamostatnil v rámci Východořímské říše, o latinský zbytek nikdo nestál. Na tom místě, které zbylo po dělení světa, vznikla Evropa.

Se slovem Evropa je nerozlučně spjato slovo renesance, znovuzrození. Evropané znovu budovali něco, co jejich předci zničili, rozvinutou civilizaci zaniklého národa. Vraceli se ke kořenům a bolestně si uvědomovali, o co přišli. Snažili se pochopit a prožít zaniklou skutečnost a věděli, že se jim to nikdy nemůže podařit. A tak budovali nový svět. Dlouhá řada „renesancí“ počínaje Karlovskou a konče tou, kterou právě prožíváme, zvanou znovusjednocení Evropy, je cestou, po které Evropa kráčí. A tato cesta byla umožněna tím, že kořeny se zachovaly, že bylo se k čemu vracet. Jen Evropa, jediná na planetě, má takovou schopnost a možnost a takovou touhu a potřebu.

Evropa je nádoba, která má obsah. Nemůžeme jednoduše ztotožnit nádobu a to, co je v ní. Nemůžeme jednoduše ztotožnit Evropu a myšlenky, které v ní kolují. Evropa je proces předávání myšlenek, energie, která formuje myšlení. Samotné myšlenky vůbec nemusely vzniknout v Evropě. Vědeckou metodu a racionalismus převzala Evropa od Řeků, víru a morální schémata od Židů. I v současnosti proudí do Evropy obrovské množství myšlenek, které se zde proměňují. Nádoba zůstává, ale obsah se mění. Nemůžeme jednoduše ztotožnit Evropu a Evropany, protože obrovskou expanzí se civilizace vzniklá v Evropě rozšířila do Ameriky nebo Austrálie a stala se podnětem k formování globální civilizace.

Číňanem se člověk musí narodit, chceš-li se stát dobrým muslimem, musíš zcela zapomenout na svou předchozí kultutu a přijmout tu arabskou. Stát se číňanem nebo muslimem je těžké, ale když už jimi jste, je to pohodlné. Naproti tomu stát se Evropanem je snadné, stačí říct „Jsem Evropan a tady, kde stojím, je Evropa“, těžké je bytí Evropana, protože nikde nenalezne klid věčných pravd, nikdy si nemůže přivlastnit nic z myšlenek, které ho naplňují. Navždy bude vyhnancem ve svém vlastním světě.

Proč si však dobrovolně volíme takový strašný osud? Být Evropanem je nekonečná výzva, je to nejúžasnější dobrodružství na planetě, je to motor, který nás žene dál.