Dnes prší

Dnes prší, dnes naše firma platí. Obdivuju umění našeho miloučkého státu vyrazit z lidí prachy a ty pak blahosklonně rozdat potřebným. Na pastelkovné se totiž vybírá dešťovným.

Nevěřil jsem onehdá naší účetní ani slovo, myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, když mi vyprávěla, že se platí za dešťovou vodu. „Jo, když prší, tak to zaplatíme.“ „Takže když neprší, tak vlastně firma ušetří.“ „Si spadl z višně na znak, platí se to paušálem za metr čtvereční.“ Prostě z nás ty prachy dostanou tak jako tak. Takže mám vždycky radost, když je průtrž mračen, protože to máme předplacený.

Naneštěstí, tedy naneštěstí pro stát, se tenhle moudrý předpis nevztahuje na prosté obyvatelstvo, čili na většinu území prší zcela beztrestně a bez poplatků. Čímž samozřejmě státu vznikají nevyčíslitelné škody, nemluvě o povodních. Zavedením této daně by se ale rázem ze všech lidí stali neplatiči, známe své papenheimské. Bohužel, vězení pro daňové dlužníky jsou v Česku malá, takže s nejvyšší lítostí se od toho upustilo. Návrh obehnat celou republiku ostnatým drátem a udělat z ní ghetto pro neplatiče po zkušenostech s Matiční ulicí neprošel.

Ale to by nesměli sedět na úřadech tak chytří lidé, jako tam sedí. Řád práce dostal ten, který vymyslel, že když nejde zpoplatnit déšť, lze aspoň zpoplatnit vodu, která naprší. Tak byl schválen zákon o studnách. „Ať platí,“ zvolal ministr financí rozšafně, když podepisoval Vyhlášku o využívání napršené vody. Jeho byt na Hauspaulce samozřejmě žádnou studnu nemá. „Jo, globální oteplování je globální oteplování, s nikým se nemazlí.“

První fází je povolení zřízení studny a kdo nemá povolení, zaplatí pokutu a kdo bude odebírat ze své studny vodu na černo, zaplatí druhou. A kdo odebírá vodu, zaplatí za vodu. Prostě platit budou všichni. Skvěle vymyšleno. A ještě se sníží nezaměstnanost.

Od té doby nemá moje maminka klidná spaní. Vzbudily mě její výkřiky jako: „Kde je má studna?“ – Otec stál vedle maminčiny postele se sekyrou v ruce a nepříčetně se kýval - „Franci Josefe, kde jsi?“ konečně se probrala. „Naší studnu vykopali ještě za císaře pána, kde mám proboha živýho sebrat nějaký povolení?“ Utěšoval jsem jí: „Až příjdou, řekni jim, že ti spadlo do studny a rozmočilo se.“ „Jen aby nechtěli, abych tam pro něj lezla.“ Doufal jsem, že jí tam za trest nehoděj, a mě taky. Snad budou milostiví, vždyť za France Josefa o nějakém globálním oteplování nikdo nevěděl a nikdo netušil, že nějaký papír s c.k.povolením a razítkem císařpána bude po devadesáti letech rozhodovat o životě a smrti naší rodiny. Ale možná že ti ukrutní rakouští úředníci nic takového po češích nechtěli, věděli, že by bylo povstání. Ale časy se změnily, v čechách už žádná revoluce nehrozí, vždyť si demokraticky vládnem sami. "Nebo bychom tu studnu mohli zasypat, aby jí nikdo nenašel."

Ale já jsem dostal jiný nápad, dumám, jak být taky miloučký a blahoskloný a jak asertivně dostat z lidí peníze, který potřebuju na placení daní. Co kdyby mě lidi platili za to, že svítí sluníčko? Korunu denně, nejsem drahý…