Bůh jezdí na kole

Dnes odpoledne jsem nakoupil plnou tašku perníčků, ne pro sebe, a vykračoval si městem na autobus. A tu někdo křičí „Všichni propadnete peklu. Chechtáte se a jste úplně slepí. Sper vás ďas.“ Lidé na ulici se začali rozhlížet kolem sebe, kdože nám to spílá, někteří se zamračili, některým přejem po rtech ironický úsměv. „Celý město je ztracený, jenom žerete a chlastáte, ale Bůh to všechno vidí. Všechny do jednoho vás pošle do pekla.“ Chlapík na kole se zastavil před nic netušícím hloučkem na trolejbusové zastávce a jeho hlas neutichal. „Paroubku Topolánku připravte se na Boží soud,“ bylo to dost daleko, takže nevím, jestli mu něco řekli, ale odpověď jsem slyšel. „Chechtáte se mi, ale já vás varoval. Začněte se kát, máte poslední příležitost. Jedině Bůh nám dává sílu.“

Můj úsměv od ucha k uchu nebyl ironický, ale božský, asi takový, jako by měl Bůh, kdyby toho chlápka slyšel. Konečně se přiblížil a já si ho mohl prohlédnout, tak šedesát, brejlatý, s baseballkou na hlavě, kolo bylo tak model číslo jedna z první poválečný serie a na něm asi pět igelitových tašek. „Bůh vás potrestá za vaše hříchy,“ zastavil se před hloučkem děcek, ale pak máchl rukou a jel dál. Byl jsem nadšený, našemu městu totiž pořádně zapálený náboženský fanatik chybí, vždycky závidím američanům, kolik jich tam mají, líbí se mi, jak vždycky vášnivě vykřikují, že zítra bude konec světa a že my máme poslední příležitost k pokání, jak zaníceně hovoří o bohu, se kterým byli na kafi dnes ráno. Je v tom takový elán.

Podobný zápal míval Franta Zemanu, což byla taková místní figurka, často stál na hlavní třídě a „hrál“ na kytaru svý „písničky“. Ty uvozovky jsou na místě, protože do kytary mlátil hlava nehlava a něco nesrozumitelnýho do toho řval, ale ta vášeň, ta byla pravá. Bylo mu padesát, ale chodil oblečený jako kriskros, adidasky rozvázaný, rifle obráceně, sluneční brýle i když chumelilo. A největší šou byla, když to rozbalil v MHD, walkmana na uších a spolu s Michaelem Jacksonem něco vyřvával. Od tý doby, co umřel, už nám zbyl jenom nacukrovaný Krychlič před nádražními záchodky, dědeček Hříbeček s vždy čerstvou houbou na klobouku a paní, co chodí a chce pět korun. A pak samozřejmě Kašpárek, ale toho jsem viděl asi jen já.

Fakt, přísahám, Kašpárek, chlapík v zelenočerveným kostýmu a s rolničkami na hlavě. Viděl jsem ho asi třikrát, jednou hrál v bráně na flétnu, ale nikdo ze známých ho nikdy neviděl. Až jedna kamarádka si vzpoměla, že jí někdo podobný chtěl znásilnit, když jí bylo dvanáct. Takže přeci jen možná existuje, ale od tý doby, co jsem ho v šest ráno viděl ožralýho před hospodou u Zelený žáby, už se neobjevil.

Chlapík s kolem se zastavil na přechodu vedle mě a pokračoval: „Sedmnáct let na ulici. Děkuju tomuhle městu, živí mě, šatí mě, všechno co potřebuju najdu v popelnicích. Jedině Vašek Havlu s námi cejtil a dal nám amnestii, asi proto, že byl taky zavřenej. Paroubku Topolánku vás zavřou brzy taky. Až se vrátí gestapo, lidi na ulici budou bojovat.“ Mladík vedle mě mu chtěl něco říct, ale vůbec ho nebylo slyšel. „Jen si něco kecej mladej. Až se na tebe všichny vyserou, skončíš pod mostem, jako já. Jedině Bůh nám dává sílu.“ Naskočila zelená a my přecházeli silnici: „Jen pospíchejte, zlevnili nebo dávají něco zadarmo. Děkuju tomuhle městu, nenechá mě umřít hlady, popelnice jsou vždycky plný.“

Krásný život si ten chlapík vybral, svobodně si může zanadávat každý den. Chtěl jsem mu ten jeho úděl trochu osladit a zašátrat po perníku, měl jsem jich plnou tašku. Mám dost, rád se rozdělím, vždyť nebyly pro mě, ale v tom fííí, a chlapík zmizel…. asi tam, odkud přišel