Za úsměv si ráda připlatím

Každý z nás se denně dostává do kontaktu s prodejci. Ať už se jedná o prodavačku v supermarketu, obsluhu čerpací stanice, řidiče autobusu a nebo podomního prodejce. I já patřím do kategorie lidí, co něco prodávají. A právě proto mě nepřestává udivovat, kolik lidí, kteří by tou či onou formou měli získávat zákazníky a uspokojovat jejich přání, se na své klienty mračí. Ti, kteří jsou přímo nezdvořilí, o těch už vůbec nechci mluvit.

Asi už je běžným standardem, že úsměv nepatří k základním charakteristikám prodejce. Jinak si to totiž neumím vysvětlit. Taková prodavačka v supermarketu, která sedí za pokladnou, nemá vlastně důvod se smát. Ona nic neprodává. Ona jen projede čtečkou všechno zboží, které jste si už vybrali a tak jako tak si ho koupíte. Nezáleží na jejím přístupu, protože to, co máte v košíku už nespíše vracet nepůjdete. Kaboní se na Vás, protože jste jen jednou z mnoha položek na fakturačním seznamu, který ten večer odevzdá. Nu dobrá.

 
Ale co malé krámky a obchůdky? Tam na přístupu totiž velmi záleží. Měla jsem možnost, alespoň na krátkou dobu, vyzkoušet si, jaké to je, být prodavačkou v malém obchodě. Vůbec to není špatné. Každý z těch malých obchůdků je zaměřený na prodej úzkého sortimentu zboží a klient, který takový obchod navštíví, ví, co mu můžete nabídnout a většinou nejde jen okounět a koukat. Má jasný cíl, co by si chtěl koupit. Takže je vlastně již napůl vyhráno. V době konkurenčního boje nyní nastává okamžik, kdy je na Vás, naklonit si klienta na Vaší stranu. A ne vždy je to jen o ceně. Ceny jsou hodně podobné, a pokud si se mnou prodejce popovídá, vysvětlí mi výhody daného zboží, pomůže mi porovnat jednotlivé typy a na závěr se na mě usměje, nebude mi rozhodně vadit, že zaplatím o nějakou tu korunku navíc.

 
Když vejdu do obchodu, kde za pultem stojí mračící se paní, kterou jsem právě vyrušila od luštění křížovek, a téměř nazlobeně se mě zeptá co chci, je téměř jisté, že si nic nekoupím. Když se na mě však mile usměje, pomůže mi s výběrem, doporučí další zboží (protože ona je odbornicí a ví, co je nejlepší) a stráví se mnou příjemných pět minut, koupím si nejen to, pro co jsem přišla, ale třeba i něco navíc. Vlastně mi ani tolik nezáleží na tom, kolik v daném obchodě utratím, ale na faktu s jakým pocitem z obchodu odcházím. A pokud se cítím skvěle, protože jsem sice za to sako utratila o dva tisíce víc (což mi samozřejmě později vytkne můj manžel), ale výborně mi sedí a mám k němu ještě tu krásnou sukni, určitě se k tomuto obchodníkovi budu ráda vracet. Je to prostě jen o přístupu.

 
S mými klienty je to trošku jiné. Nechodí ke mně, ale já k nim. Schůzky si předem domlouvám, takže mě očekávají. Ale pokaždé, když vejdu do dveří, mile se usměji a zeptám se, jak se jim daří. Ne proto, že je to zdvořilé. Ptám se proto, protože mě to opravdu zajímá. Práce obchodníka mi totiž dává skvělou příležitost poznávat lidi a jejich charakter. A pokud mi usedlý pán v uhlazeném saku odpoví, že se má dobře, protože si zrovna včera byl skočit s padákem, budu chtít vědět, jaké to bylo. Protože co kdybych si i já jednou chtěla skočit a nebo dělat některou z dalších šílených věcí, kterou dělají někteří z mých zákazníků. Nebudu přece kupovat zajíce v pytli. A tak se ptám, protože ten pán to zažil a tak mi poví, jaké to bylo. A já budu na svůj skok připravená.

 
Nedávno jsem rychle zaběhla do jednoho květinářství. Chtěla jsem jen jeden květ, tak pro radost. Od začátku jsem to prodavačce říkala a ona věděla, že v obchodě neutratím spoustu peněz ale jen nějakých 60 korun. Ale byla milá, povídala si se mnou a já se tam příště zase ráda vrátím. Při odchodu mě najednou napadlo, že se chovala opravdu velmi mile a tak jsem se otočila a zeptala se jí, jestli ji její práce baví, protože se ke mně chovala velmi vstřícně a to je nezvyklé. Odpověděla mi, že ano, že svou práci miluje. Jak by ji prý také jinak mohla dělat, pokud by ji nebavila. A v tu chvíli mi proběhlo hlavou : Kéž by si to tak řekli všichni ti, co se v obchodě pohybují….