Večerní nechtěné ticho

Toužíte někdy po tom, abyste už konečně mohli být sami, abyste se mohli schovat někde v malém koutě a jen tak si existovat? A co se stane když se Vám to přání vyplní a máte možnost někde se ukrýt jen sami se sebou? Je to takové, jaké jste čekali a vy jste spokojení? A nebo Vás ta samota najednou děsí?  

Říká se, že člověk je tvor společenský. Něco na tom bude. Nechceme být stále sami, chceme se s někým podělit o všechno, co nás těší i trápí, a nebo si jen tak poklábosit. Ale je to tím, že se bojíme ticha a nebo se spíše bojíme těch myšlenek, které se nám začnou ozývat v hlavě v okamžiku absolutního soukromí? Chceme se jenom podělit o naše radosti a strasti anebo chceme část toho všeho přesunout na někoho jiného?

 Za celý den potkám spoustu lidí, s mnoha mluvím po telefonu a s ještě více si alespoň vyměním krátkou zprávu mailem. Neustále v dosahu, nepřetržitě k zastižení. A tak se mi občas stane, že myslím jen na to, kdy už konečně budu sama. A když ta chvíle přijde, tak ani nevím, co s ní. Neustále se kolem mě kupí spousta věcí, které by bylo třeba udělat nebo kterým bych se chtěla věnovat. Ale ta opravdová chvíle samoty je v mé hlavě spojena s nicneděláním. Prostě jen sedět a být sama se sebou, poslouchat se a možná i slyšet nějaké odpovědi.

A potom začnu hledat. Hledám cokoliv, čím bych to ticho umlčela. Jdu cvičit, jdu ven na procházku, koukám na film, čtu knížku. Prostě spoustu věcí, ale žádnou nedělám poctivě a s nadšením. Nějaký hlas ve mně totiž stále křičí :“To je ta chvíle! Teď ji máš! Tak buď sama a užij si to!“Nevím, jestli je to síla zvyku nebo jen útěk před nahlédnutím do hloubi duše. Ale většinou ten hlas neposlechnu.

Třeba jako teď. Teď by to šlo. Právě teď bych mohla být sama a poslouchat to, co se děje ve mně. Asi jsem zbabělá a tak to zase nedělám. A místo toho píšu. Radši své ticho vykřičím na blogu.